KRKONOŠSKÉ OVZDUŠÍ.

Irma Geisslová

KRKONOŠSKÉ OVZDUŠÍ.
Ó hory naše, strmé KrkonošeKrkonoše, jak bylo vám, kdy v Čechách moře bylo, a na temenech vašich – na ostrůvcích se chvilkou hejno dravců usadilo? Zdaž tušily jste, pod tím těžkým vodstvem, že bělorudým květem půda vzpučí, že půda ona krví nasytí sese, než mine věk, jenž hrůzou bouří hučí – ?! Vy byly jste, kdy nebyl ještě člověk... ó, kolik světů v paměti je vaší, co divných tvorů vzniklo, vyhynulo, co přešlo jar, již stále k nám se snáší!... Jak vodní rubáš slušel matce zemi, 78 když růží nebylo, ni modrých lesů? neb červánek když vlny rudé zlatil? v tom nebylo ni jásotu ni plesu – Ó horstvo naše! odpověz mi tuchou, zda vědělo jsi, komu budeš vlastí? že pohledem svým úchvatně tak krásným v hruď naši hrdou rozkoš budeš klásti? Ó Krkonoše, jste-liž tomu rády, že Čechové vás domovem svým zovou, že místo vln kol vašich skalných boků teď vonným vzduchem naše písně plovou? – Ó zajisté! neb proti sokům Němcům nás přirozenou hradbou objímáte, a mračíte se naším smutkem českým, a v našem sluníčku se usmíváte; ó Krkonoše, útěcho i chloubo, jste velikáni nad národem malým, však láska naše k vám a k zemi rodné nás stvořit schopna lidem dokonalým. 79