PRACHOVSKÝ PÁN.
Sám, jak měsíc v modru, jako maják v moři,
jako v hluché poušti lkání osamělé,
ve Prachovských šedých, olesněných skalách
dnem i nocí bloudil s myšlénkami v čele,
s jarou silou v páži, s vroucím žárem v oku,
s tajným smutkem v duši, s kouzlem v každém hnutí,
s pláštěm na rameni, s mečem podle boku,
– stále žije tak, že vzorem byl své četěčetě,
Jaroš, loupežník, tak v zimě jako v letě.
Na okolní hrady, Bradlec, Kumburk, Velíš
doletěla zpráva křídlem zlého draka,
že prý děsný lotr v oněch lesích hnízdí,
že je v nebezpečí před ním obec všaká;
[38]
panské svědomí se třáslo v nejistotě,
proto lekali se prachovského reka;
on byl dítě z lidu... a tu v činech pomsty
zapomíná člověk až i na člověka...
proto hlučel přání příval přímo dravý
po zmrtvělém vzhledu Jarošovy hlavy.
Ovšem, ona četa bez vědomí vůdce
často přihrádku si uloupila skvostů,
číhajíc, by ještě trochu poškádlila
v hradě panských švarných dívčích letorostů,
ale nestálo to věru nikdy za hněv,
jemuž propadali vesměs u Jaroše,
který býval tvrdým jako skalní útes,
ledovitý jako příkré Krkonoše,
bez ohledu k slibům, prosebnému křiku,
trestal loupež Jaroš – vůdce loupežníků.
Ale tam, kde pouta poddaného tiskla,
namířil vždy s chutí oddané své četě,
vrazil dobou noční na spurného pána,
že se zděšen vzdával všeho na tom světě,
a když přece mnohý neulehčil lidu,
osadil mu síně, vyhnal jejich pána,
39
pustil uzdu četě, takže za kratičko
ne-li náprava, tož pomsta vykonána.
Juchej! Zřeli páni jak jsou bídni, malí
před velebným lotrem z Prachovského skalí.
Jednou k němu přišla paní z Vartemberka,
rodem ze Smiřic, již velmi dobře znával...
prosit za otce, by jmění jeho šetřil,
neb se Kumburk chvěti před ním neustával.
„To je moje věc,“ děl chladně paní krásné,
pohnutí své duše přemáhaje mocí,
upíraje k zemi horoucí to oko.
„Domů vraťte se, už den se kloní k noci,
dám vám průvodce, za nějžto ručit mohu,
poroučím se vám, dál buďte mila bohu!“
A když ještě stála s touhou oživenou,
zpomněl jí, že na to všechno už je pozdě,
podívav se na ni... že si z hloubi vzdychla,
až to znělo stonem po rozlehlém hvozdě;
však když Eliška už za roklinou zašla,
zaúpěl až skály zatřásly se bolem,
na balvan se vrhnul, tloukl sličnou hlavou,
že zůstaly vlasy, vousy v tesu holém,
40
že se nad ním skály ještě více stměly,
tajnému když jeho smutku rozuměly. –
Před léty byl vřele miloval tu dámu,
nesmělo to býti, on byl chuďas pouhý,
zkoumal pak zdroj výsad, a hle, z libovůle
táhnul se těch křivd a útrap řetěz dlouhý. –
Zasvětil tu Jaroš ztracené své žití
potlačeným právům poddaného lidu,
často jeho práci úspěch korunoval, –
ale neznal vnitřní útěchy a klidu,
toužil mezi skály, strmící i sklané
jako jeho nitro pusté, rozervané – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Kde as Jaroš umřel, neklamně se neví;
říkají, že výbuch zámku smiřického –
jenž snad kdo ví jakou náhodou byl zničen –
proměnil jej v zbytek trupu beztvárného.
Žel mi ho, že zhas tak – vojín bez bojiště;
želí svého pána opuštěné skály,
kdež mi každé zákoutí jej připomíná
– není dob, byste ho dosti oplakaly!
Se skalami, lesy Prachovskými sdílel
myšlénky a hoře podťatého žití,
41
a tím zasvětil je památce své provždy;
jeho je to všechno kapradí a kvítí,
vše tu – balvan, stěna, rokle s hrobním víkem
velikým jest Jarošovým památníkem.