ZIMA VE SKALÁCH.

Irma Geisslová

ZIMA VE SKALÁCH.
Sníh nakupil se mezi balvany, důl vyrovnal a strmé hroty zvýšil, mně hřbitovem se zdá ten útulek, v němž bouřný život, velký žal se stišil. A každý útes že je náhrobek, jenž neznámé a zašlé štěstí hlídá, sníh padá na ně jako bledý květ, a vzdechům větrů mír jen odpovídá. 30 Jak smutno přec jen v holém kamení, kde hbitá lidská stopa zasypána, kde žádné ptáče, žádné zvířátko stín neplaší, jas neoživí z rána. Smích, výkřiky, ruch – zápas – úsilí – vše blaží víc, než pustina ta tichá, kde úsměv náš by nikdo nesdílel, kde za mrtvé ni vítr nezavzdychá. – A přec – o, žel! kdys sama přispěju k té nehybnosti srdcem zkamenělým, až jediný v něm zhasí okamžik vše, co je ruchem, zpěvem, ohněm skvělým. 31