BRADLECKÝ HRDINA.
Pověsť.
Stojí poblíž sebe dva sousedé staří
na skalnatých vrších obklopeni bory,
vzdorují tu časům, kteří všechno maří;
severně jich chrání krkonošské hory,
oni sami střeží Syřenov a Lhotu
se hromádkou chatek, se skupinou dětí;
jsou to staré hrady, kterým o šumotu
staré slávy šeptá mech, jímž vítr letí.
Na Bradlec i Kumburk za stejného věku
vyvolal bůh v život děvici a juna,
o kterých dí pověsť, že z dob všedních jeků
zněli jako harfa, skvěli se jak luna;
tehdy kvetla ještě kouzla moc a kletí,
ovšem léta přešla od těch chvil už dlouhá;
jenštejnského kmene snad byl Pavel snětí,
jehož s vartenberskou růží spjala touha.
[107]
Lepý rytíř Pavel se sousedkou krásnou
vídali se s věží – nu, a jak to bývá
a jak dít se bude, pokud nevyhasnou
city z duše lidské a jich vnada snivá,
v pěkných očích něco vzplanulo jim září
krásnější než duha démantových šperků,
nazvali se svými před oblohy tváří
Pavel z Jenštejna a Laura z Vartemberku.
Bože můj, což láska! Ale rodičové!
Na Bradlci bouře, na Kumburce lkání
měli důvodův, jak bouřní mají dnové,
jichž se nikdy nedbá dětmi v neuznání.
Pánem z Jenštejna hněv na Bradlci zmítal,
a pán z Vartenberka v Kumburce se zlobil.
Měli jakés spory, jež jim ďábel splítal,
že by rád byl jak ten, tak ten všechno pobil.
Tu zlý duch cos šeptal jenštejnskému pánu,
a ten se svou chotí k čarodějce chvátal,
kteráž předla čáry od večera k ránu –
jichž by ani ve dne člověk nenahmatal;
108
měla tmavou chatku zrovna vedle lesa
za Bradleckou Lhotou, ještě trochu výše,
nescházel ni kocour, jemuž oko plesá
nezřízeným ohněm z šeré babí skrýše.
Vzácný pán i dáma na třínožku sedli,
žádali si léku proti velké lásce,
nešetříce syna; přece trochu bledli,
ale rys se nehnul v četné, vzdorné vrásce,
sliby za sliby se vykrádaly k slovu,
až ten babin chlad a příkrosť měkla v tání,
zaklela pak krásnou milou rytířovu
ve stín bludný vzdušné, tiché, bílé paní.
Po kumburských kobkách kvílení se neslo,
živou Laura byla, ale k neuzření,
a když něčí rámě bolem, prací kleslo,
vymáhala tajně všady ulevení,
na sousedních hradech obou zjednávala
právům vítězství, když nedošla jich v žití,
srdce nevěrná teď zase milovala,
ten kdo oklamal, chtěl za oběť svou mříti,
109
Těm, kdož na Bradlci nebo v hradě rodném
místo vážné práce hýčkali své choutky,
zjasnila to prázdno v žití trestuhodném,
kdy se stanou vášní osudu z nich loutky,
a kdo zatvrzele vnuknutím se vzpíral,
toho děsila, byť starý byl či mladý,
že se naposledy přece v sebe sbíral –
jak to bílé paní právě činí všady.
Jenom sama jako vítr bloudívala
po kumburských klenbách, po bradleckých síních;
nikde se svým klidem už se nepotkala,
ani v hradních kobkách, ani ve svatyních;
pro života blaho naříkala v krbě,
pro svou lásku mrtvou v sadův listí suchém,
že jí líto bylo topolu i vrbě,
jak by také byly zakletým zde duchem. –
Do Pavlova srdce zahryzla se bolesť,
jejíž zubyzuby, plné nejprudšího jedu;
vymýšlel si hrozby, prosil boha o lesť,
ale čarodějka byla jako z ledu,
110
nedojata pláčem, ani zoufalostí,
ani rytířovou prosbou v prachu země,
moh’ si vyrvat srdce, obnažit své kosti:
ona jenom okem blýskávala temně.
Avšak lidské vzdory zviklají se smrtí.
Čarodějku v lože nemoc ukovala,
černou krev jí ssaje, vazby svalův drtí,
až i z hříchu lítosť na hruď zaklepala.
Dala prosit Pavla, by zavítal k loži,
sípala, že jenom ďábel vše to zplodil,
slibovala říci – při dobrotě boží,
jak by rytíř pannu zase vysvobodil.
Měl jít ke studánce, kteráž podnes ještě
tamhle pod myslivnou syřenovskou vidna,
vody sobě nabrat, a ji v kapky deště
rozptylovat cestou ruka měla klidná,
kdyby snad čís mocí nedošel až k cíli,
by se mohl aspoň domů vrátit zase;
pak měl mířit vzhůru v brány oblouk bílý
na Kumburce, kde zní kročej ve ohlase,
111
a dál na nádvoří hradním u žaláře
z košatého dubu hbitě utrhnouti
devatero větví, které kvetly v jaře
ve chumáček hebký ze suchého proutí,
po třech povázat jich ve tři kytky svěží,
ty že otevrou mu jizbu na severu,
nový – poslední kde Lauřin oděv leží;
takže zmizí kletba, ku radosti věru.
Jak to rozplesalo bradleckého pána
z toho viděti, že čarodějku líbal.
Jeseň byla – země v soumrak zahloubána,
rytíř něžně se i ku kopřivám shýbal,
ke studánce mířil, ale – běda, běda!
z krtčích děr naň hledí příšerných sta očí
zakalených, rudých, a každé ho hledá,
a každé se za ním, světélkujíc, točí.
Všady cestou k patám hadi se mu věsí,
každým krokem v cestu žhoucí padá kláda,
před ním, za ním, nad ním vyjou, křepčí běsi;
v potu stydlá skráň by zdřímla sobě ráda,
112
ale srdce touží po kumburské růži;
hle, tu v lese pláče dívka lepotvárná...
rytíř omámen; – však už se zase vzmuží,
pekel osidla i v dívčím těle marna. –
Natrhal si větví zázračného dubu,
porážeje všechnu černokněžní slotu,
až se octnul v jase jako u cherubů,
kde jej tisíc tužeb poutá ku životu.
Ze severní jizby Laura vyšla drahá,
krásnější než dříve, skromna, jímající,
na lem řízy bílé, by jej líbal, sahá
rytíř klečící s planoucí zřítelnicí.
Synu hrdinovi nebráněno více.
Na Bradlec si Pavel kumburskou ved slečnu,
do svatyně spolu slavně kráčejíce,
poznali své ráje ve své lásky věčnu. –
Dnes už z oněch hradů jsou jen zříceniny,
ale odlesk dějů dosud se v nich kmitá,
ba i pahýl dubu, jejž kol bory stíní,
dosud vyráží a motýl nad ním lítá. –
113