BÍLÁ RŮŽE.

Irma Geisslová

BÍLÁ RŮŽE.
Jak růži zbožňuji! tu růži běloskvoucí, jež svítí na keři jak luna snivě vroucí, kdy stříbří mraků houšť, i jinou bělostnou tu růži s blahou vůní, jež vniká paprskem v šeř myšlénkových tůní, kdy zeje v ňadrech poušť. I zovu sličnější tu bledou květů krásku než růži červenou, jež značí lidem lásku; a čistý, vonný skvost, ač stejně planoucí jak lásky věčná síla – ten ku příteli vznět – ta v rudých růže bílá, mně nejvzácnější host. [186] Je svato přátelství, a neschopna ho duše, jež s city mělkými zní do života hluše, v níž nehárají sny; toť píseň překrásná, jež zní k nám z vyšší říše, a pro niž zemříti zde zatoužíme spíšespíše, než zbavit jí své dny. Jak oko blaženo, kdy tone v zřítelnici, jež jemu rozumí, s ním v tužbách souhlasící! je v žití šťastno dost! Jak srdce plápolá: kéž do krušné i skvělé tvé dráhy alespoň vždy bílé růže stele má vroucí oddanosť! 187