MOTIVY Z LIBOSADU.

MOTIVY Z LIBOSADU.
I. I.
Na tisíce brilliantů plane na travině stezkou rozestlané, z níž se tratí zdloužený můj stín do spletených dubů klikatin. Ptáci v šeru jásají své hymny – jásot ten je v pravdě přeupřímný, naslouchám jak tóny k tónům lnou – kéž tak dnové v písních uplynou! V duši sladkého mi padá cosi jako s jasmínu v drn krůpěj rosy, božský kraj! dech šepce v listů síť, a tu ptáček šveholil: viď; viď?! [166] II. II.
Zpěvné ptactvo jásá v listí koruny, na něž hraje vánek, jako na struny, pod košatým, svěžím křovím myšlénkám i zraku hovím. Zřítelnice slunka zlatá, spanilá větvemi své šípy ke mně vysýlá, posouvám se k chvoji řase, ono však mne najde zase. Šumot listí ptáček písní protíná, jeden končí, a deset jich začíná; bože milý, to je zpěvu! jak nebýti do úsměvu? 167 III. III.
Muška lehounká, čmel bzučí kolem ucha, záhonek se kvítím usmívá, oko tone v modru oblakovém, myslí táhne píseň zvonivá. Zvuků těch je stále víc a více jako hravých trilků skřivana, jako kvítků na lučině pestré i s těmi, jež vzpučí do rána. IV. IV.
Nad jasmínu bělostnými květy vznáší se duch vůně sladkoletý, kapkou rosy duha pohrává, oranžově, rudě do tmava. Od vrcholkův dumající hlavy stále splývá šumot dojímavý, a s ním luzně v tichou samotu písně ptačí plny jásotu. 168 Ze chvil vonných červnového jitra pusté prázdno prchá z mého nitra, je v něm plno květů, vůně z nich, plno písní ptačích jímavých. V. V.
V koruně stinné ptáče volá sladce snad nejmladšího svého miláčka, tak ticho všady, stromy sotva šumí, jen ze zátiší tluče kukačka. Zde v zamyšlení pod růžovým keřem vše pozoruju v mocném pohnutí, a modlím se, ať vše to cítím ještěještě, až v posledním se octnu vzdechnutí! VI. VI.
Co šumí z topolů – když kráčím okolo – k mé hlavě v zamyšlení snící, to mohu porovnat jen s písní vodních vil, jež plovou v řece při měsíci. 169 Můj ret se napájí tou snivou náladou, tak rozkochán a v roztoužení, že není píseň má pak o nic tuto víc než echem toho šelestění. VII. VII.
Když vidím obilí, jak vnadně vlní se, tu je mi zrovna do veselí, – mámť ráda skřivany, již struny azúru tak mladistvě vždy rozechvěli. Mám ráda šírou dál – ten obraz volnosti, a v louce květův miliony, a svátkem radostným, jejž slaví duše má, je letní večer libovonný. VIII. VIII.
Ó jakých slastí heboučkých dech vánku do mé hrudi svál! keř jasmínový nade mnou, a slavík tluče opodál. 170 I skřivan dosud šveholí tam v červánkové výši, kol mír, i šumot umlknul, i topolové tiši. Nuž, sladká země, dobrou noc! šeř pluje hloubí vesmíra – a večernice vychází – jak když se nebe otvírá. IX. IX.
Když večer nastává tu venku, před oknem se z šera zlatého, jímž mrká stromovístromoví, tak snivě vznáší stín, že toho lahodu má píseň nikdy – žel! úplně nepoví. Nad stromů vrcholky, jež zakrývají vše, jen Kumburk zvedá skráň, již věnčí modrý bor, a vánek šepotá mi bajky rozkošné, tak vonné jako květ, jenž pučí z klínu hor. 171 Už pokročila noc a dosud červánek se slabě zardívá na líci západu, a hvězdy – démanty se skvějí sálavě, a půvab nesmírný sem vane ze sadu. Přec okno zavírám a hledám podušku, jeť hlava sněním mdlá a zpita krásami, ta nízká komůrka mi chrámem velikým, já zdám se vesmírem a sny mé hvězdami – ! X. X.
Růže-li vykvěte z bílého poupěte ve sladké vůni, touha mne uchvátí v opojné závrati chci snít jen u ní! Bůh ví, ty myšlénky na lístek přetenký jak by se shlukly, a jak kdy zazvoní, veršů se vyroní kalíšek puklý! 172 XI. XI.
Ve vůni jasmínu za ranních chvilek číhával ve stínu hezounký Mílek; v toulu měl šípy na hebkém raménku, a jak květ lípy českou měl myšlénku. Předl v té hlavince se zlatou kšticí jak hravě, lehýnce v srdéčko snící vnikne, je zraní, roztouží sálavě po známé pláni, domácí doubravě... 173 XII. XII.
To ví jenom pán bůh sám, z čeho lidská hruď se skládá, že i v krásách přírodních zasteskne si, pláče ráda. Z tmavých korun borovic vánek vonný šepot loudí, pod jasmínem naslouchám, avšak sny mé v dálce bloudí. Do smrkoví dívám se, z něhož v dálku chodba dlouhá, a co vzdech můj prochvívá, to je touha – věčná touha – XIII. XIII.
V stromů korunách listů šumění jako hučení bývá splavu, luzná pohádka jako vůně dech hebce oblétá snící hlavu, 174 sad je v pravdě pln růží, jasmínu, zpita lahodou píšu ve stínu, mezi růžemi. Pásmo zpomínek z duše loudí se jako pramének z temna lesa; ptákům naslouchám, smutně zpívají, a jen některý tiše plesá; v květu přírody steskem prochvělá, odpusť, že jsem si na tě zpomněla mezi růžemi! Je tak krásně přec v jarní přírodě! brouče, světluška v trávě jásá, vždy jak vánku dech pohne větvemi, jasmín na mne své květy střásá, a vždy myšlénka sny mé pozlatí – kdybych mohla se s tebou shledati mezi růžemi! Již jsem touhy své v květy pohřbila, oko nořím v taj sladka šera, smutné myšlénky s mráčky putujou, v srdci rozkvetá píseň sterá, 175 velká vidina – trudův záhlada mysl dumavou veršem opřádá mezi růžemi. – – XIV. XIV.
V jasmínovém houští nad lavičkou pučí v květy větev za větvičkou, s dechem vůně snoubí se můj dech a co píseň zvučí na ústech. Nebe slasti v duši mou se dívá, žeť, jak když se k ránu rozednívá, z trávy kalíšků vstal květný zjev, všady jásot, všady chvalozpěv. Odpusť, přírodo, má sladká máti, že můj bol vždy o dar tvůj mne skrátí, že v tvém plesu hruď má vzdechem lká – jsemť tvá dcera, s citem člověka! Trápí mne, že k živých rakví víku odsuzuješ tolik nešťastníků, sama dobrá, pouhý zpěv a ples nedbáš stenajících do nebes – – 176 Švehol, jímž se chvěje azur volný trpce probouzí můj úsměv bolný, člověk, jenž tě miluje, tě zná, často ani radosť nepozná! – – XV. XV.
V temném loubí stromů jehličnatých, jedlí, boroviček chocholatých, snivý, melodický vánek zní v luzné elegii večerní. Ptactvo umlklo; jen skřivan ještě nade hrozny zlatitého deště s výše roní trilkovitý zpěv u vlajících vánků korouhev. Tklivý večer v duši mou se dívá jako v hoře mluva konejšivá, a v ní tiší palných tužeb vír, jak sám ohvězděný všehomír. – Bože milý, co jsou všechna přání?! dalných to hvězd matné vzplápolání, zelenavých vlnek zvučný spěch, ustavičný šumot v lupenech – – 177 A co život sámsám, než sen je pouhý, někdy chmurný, někdy úsměv dlouhý, sny jen krásné vždy, jak vůně vzdech, hvězda v modru, šumot v lupenech...