PRVNÍ SNÍH.

PRVNÍ SNÍH.
Poslední listí včera ještě s červánkem zlatým pohrávalo – do rána sníh! a každé lípě na kožich se ho vysypalo. Oj, s jakým plesem zavýsknou si dětičky drobné cestou v školu! vesele na vrch vyšplhají – s jásotem sjedou s vrchu dolů. Ale – „Bůh pomoz!“ lidé chudí šeptají rtoma pobledlýma. Stará to píseň, stará bolesť jako ten sníh a jak ta zima. –––––– 159 Nastaly nám zachmuřené smutné časy, – považte si, Čeřovka má bílé vlasy! V pohádku jsme včarováni staří – mladí – hle, lip našich stříbroskvělé stromořadí! Neví tenten, co strašného se venku děje, koho v srdci zlatoskvoucí láska hřeje. Ale ten, kdo osiřelý světem kluše, cítí mrazu žhavý spár až do dna duše. –––––––– Veliký mír se vznáší zamlklým, šírým krajem, země-li odpočívá pod sněžným hranostajem. 160 Co se jen odehrává v útrobách ztuhlé země!? jak by byl všemu konec, lesy, dol – vše spí temně. Jak by jen bajkou bylo, jaro že zas se vrátí, probudí radosť v polích a lidské trudy zkrátí... ––––––– Když bouřný severák k nám táhne z Krkonoš, ó seskupme se v tichu a vypravujme si o strážném duchu hor – ta bajka není k smíchu. Vždyť v báj se utají, co nemůž’ slovem hřmít, co vře jen v ňadrech lidu, jenž zvěstí příkladnou svá muka vypráví, ač s úsměvem a v klidu. Ten mocný horstva král, ten bájný Krakonoš, jenž před škůdcem kraj chrání, nic není jiného, než péče dojemná v té horalově skráni. 161 Nic není jiného, než samé lásky dech k těm horám milovaným, k těm strmým, velebným – k těm drahým, překrásným a věčně opěvaným – !