PRVNÍ SNÍH.
Poslední listí včera ještě
s červánkem zlatým pohrávalo –
do rána sníh! a každé lípě
na kožich se ho vysypalo.
Oj, s jakým plesem zavýsknou si
dětičky drobné cestou v školu!
vesele na vrch vyšplhají –
s jásotem sjedou s vrchu dolů.
Ale – „Bůh pomoz!“ lidé chudí
šeptají rtoma pobledlýma.
Stará to píseň, stará bolesť
jako ten sníh a jak ta zima.
––––––
159
Nastaly nám zachmuřené
smutné časy, –
považte si, Čeřovka má
bílé vlasy!
V pohádku jsme včarováni
staří – mladí –
hle, lip našich stříbroskvělé
stromořadí!
Neví tenten, co strašného se
venku děje,
koho v srdci zlatoskvoucí
láska hřeje.
Ale ten, kdo osiřelý
světem kluše,
cítí mrazu žhavý spár až
do dna duše.
––––––––
Veliký mír se vznáší
zamlklým, šírým krajem,
země-li odpočívá
pod sněžným hranostajem.
160
Co se jen odehrává
v útrobách ztuhlé země!?
jak by byl všemu konec,
lesy, dol – vše spí temně.
Jak by jen bajkou bylo,
jaro že zas se vrátí,
probudí radosť v polích
a lidské trudy zkrátí...
–––––––
Když bouřný severák k nám táhne z Krkonoš,
ó seskupme se v tichu
a vypravujme si o strážném duchu hor –
ta bajka není k smíchu.
Vždyť v báj se utají, co nemůž’ slovem hřmít,
co vře jen v ňadrech lidu,
jenž zvěstí příkladnou svá muka vypráví,
ač s úsměvem a v klidu.
Ten mocný horstva král, ten bájný Krakonoš,
jenž před škůdcem kraj chrání,
nic není jiného, než péče dojemná
v té horalově skráni.
161
Nic není jiného, než samé lásky dech
k těm horám milovaným,
k těm strmým, velebným – k těm drahým, překrásným
a věčně opěvaným – !