VELÍŠSKÉ MELODIE.

VELÍŠSKÉ MELODIE.
1. 1.
Mák vlčí rdí se na poli jak kapky české krve vroucí, snad srdce pánů z Velíše tu v bojích haslo, v lásce žhoucí. Snad všecko dali pro svou vlasť, co jen kdy lidskou tužbu vzpíná, přec není z nich teď víc než prach, a ze hradu jich zřícenina. 2. 2.
Sem tam se šedá v mechu čásť opukané stěny, pták krouží kolem – kavka, a sedá na kameny jak v myšlénkách. [142] Své písně věčný vítr zde básní, pěje, hrává, kol vystupuje, pluje a zvučí stará sláva – jak v myšlénkách. Tak blízko zenith nebes, a země jako v hloubi, a tiše, snivě, smutně ji chmury mráčků vroubí, jak v myšlénkách. I zírám dolů v stesku: čím člověk, v snahách, v žití!? to vše můj pohled pouhý chce hravě rozluštiti jak v myšlénkách. A přece vím, to nelze; jen přání hruď nám vzpíná, by po žití jsme shasli, jak svíce uhasíná, jak v myšlénkách... 143 3. 3.
To jsi byl tak skromný, Velíši? Ze všech umlklých jsi nejtišší. Měl jsi děje slavné, Velíši; ale kdo a kde je uslyší? Sporé jsou tvé zbytky, Velíši, tak jak ty se žádný neliší. Co chceš vypravovať, Velíši, v částkách listů zrytých od myší? 144 Sotva pták ti hostem, Velíši; sotva si tě u verš vepíši. Či se rád už kloníš, Velíši, v odpočinek z vůle nejvyšší? 4. 4.
Jiné trosky halí větve v šumotu, jak by zakrývaly jejich nahotu, jenom Velíš bez ochrany ční u nejkrutší úpal sluneční. Sotva tušit možno hradu útvary, ba i mech ten na nich už je prastarý, dva, tři zbytky vyvětralých zdí – jiné stopy oko nevidí. Ejhle, tak to s věkem práce člověka; toho, jenž je sláb, to vždycky poleká, 145 však, když duch ni v hrobě neleží, co i na té práci záleží!? 5. 5.
Dešť se roní pomalounku, přetiše od oblaků nad rozvaly Velíše. Zdá se mi, že jsou to slzy veliké, nad obrazem bídy naší všeliké. Vlasti moje porobená bez citu, kde je doba, kde je sláva Husitů? Velíš v rumech, každý vichr smí ho rvát, a byl přece útočištěm kompaktát! 6. 6.
Ten povětrný mlýn u paty Velíše, jak rukama když lomí! dešť hustý roní se jak slzí ručeje, až sklánějí se stromy. 146 Už leží obilí, jakby je pokosil a nikde není ptáka, jak kdyby odumřel i zpěv, i smích, i slasť, i havěť všelijaká. Jen obzor nade vším je věčně bez změny, ten vysoký a dálný, ať smutno na zemi anebo veselo, on mračný je a kalný. 7. 7.
Tak pravidelně kopec vysoký, a na něm trosky spíš jen tušené, a žádný nad nimi dub storoký, jenž mírní mechu žluť, šeď kamene, jen vítr ječí tu, sem sletěv s mračny jak jednou v českých pralesích vlk lačný. Co máme ze svých dějin velebných? jen zpomínky, jež povzdech provází, jež nejsou hrůzou dětí hanebných, jichž ani zde, žel nebi, neschází, ba časem je ta stará sláva všecka jen pohádkami pro srdéčka dětská! 147 Až zas se naučíme tušiti, že v minulosti mluvě vznešené ta mocnosť dřímá, kteráž roznítí vzlet nadšení, jenž hroby překlene – – pak Velíš snad i se mnohými všemi už beze stopy srovnán bude s zemí.