ZEBÍN.
Pověsť z okolí Jičínského.
Sletěl večer vonnodechý
s Prachovského skalí v rovinu,
krovy drobných bílých domků
halily se zvolna do stínu.
Kolem plotu zahrádečky
zrosená se chvěla osyka,
květ i ptáci usínali,
i všech brouků havěť všeliká.
Pod kvetoucí právě lipou
u zahrádky vonné z pod šera
ozýval se vroucí šepot,
milostná v něm slova veškera.
[121]
Jinoch, Tomeš smavolící
v oko zíral Lenky spanilé,
jíž se peníz s matkou boží
tajil v záhyb sněžné košile.
On ji prosil o taneček
při hudbě, jež z dálky vířila,
ji však tiskla můra tuchy,
a ona té můře věřila.
Tomeš.
Pojď, má milá, viz jak venku
měsícem je běloučko,
pojď si skočit – Tomeš žádá,
máš-li mne jen trochu ráda,
trochu – jen tak maloučko!
Lenka.
Tomši zlatý, těžká tucha
usedla mi na čelo:
jak by cos, jež leká, straší,
do písničky lásky naší
nesouladem zaznělo....zaznělo...
122
Tomeš.
Dítě moje – miluju tě
víc než sebe, nad žití,
ba snad víc než pánaboha,
ač má duše přeubohá
nechtěla tím zhřešiti.
Lenka.
Tomši drahý, i já tebe
nevýslovně ráda mám,
avšak já se bojím toho –
na světě je škůdců mnoho,
zlo nás čeká – přísahám!
Tomeš.
Lenko moje, právě nyní
půjdem’ spolu do kola!
abys na to zapomněla,
že tě tucha rozechvěla,
ruch tvou tíseň udolá.
Lenka.
Dokážu ti, Tomši zlatý,
že tě k smrti miluji,
123
pojďme, ač mi cosi věstí,
že tam moje mladé štěstí
ohrožujou krahuji.
– – – – – – – – – – –
Vyšli do měsíčné noci teplé,
vedouce se, blaženi tak mnoho –
oblak vůně za nimi plul šerem
a dva stíny srostlé do jednoho.
Hospoda, toť komická je maska,
zírající z planého zde vína;
právě čas! už noty rozloženy,
kvapík jenom ještě nezačíná.
Jedna, druhá, – jedna, druhá –
kvapík hýbá podlahou,
Tomeš skáče rozjařený,
prochvěn slastí přeblahou.
Lenka také už se směje,
zář jí šlehá ze zraků,
vždyť má nožky jako z chmýří
a šat jako z oblaku.
Ajta, proč by netančili?
vše tu k tomu vyzve tě,
124
jedenkrát jsme jenom mládi,
jedenkrát jen na světě!
Dotančili. Děvy udýchané
s hochy růžnými se vodili,
veselosť jim skotačila v líci,
zvučíc smíchem kol vždy po chvíli.
Tu si k Lence, kdy se octla sama,
přised’ černobrvý mládenec,
takový, že Lenka při pohledu
naň vždy ucítila růměnec.
On měl oči jako zimní půlnoc
temné, avšak spolu plné hvězd,
že se zdálo, když je pootevřel,
jak by jimi do ráje byl vjezd;
kadeře mu obrůstaly hlavu
černé, lesklé, samé kolečko,
kníry švarně byly zakrouceny,
nesličné ni jedno místečko.
Žádal Lenku o taneček příští,
ohnivě se do ní dívaje,
ona však se bála, odpírala
žmolíc zástěrku svou u kraje. –
Zazněl třasák. Tomeš jako vítr
125
stanul u milého děvčete,
uchvátil je, a už vířili kol
co dva lístky sváté s poupěte.
Dotančivše, sedli na lavici,
hovořili o všem na zemi,
podál Lenky hoch byl kučeravý,
smutku stín mu bloudil skráněmi,
a když Tomeš zas se na mžik vzdálilvzdálil,
přiblížil se tiše, nesměle,
s výčitkou tak teskně pronikavou
v oku svůdném, v řase přitmělé;
i ten klobouk jeho myslivecký
zdál se míti smutku černý flor,
že by nepohnutým nad ním zůstal
pouze citu prostý balvan z hor.
Myslivec.
Krásná dívko,
v čem má vina?
duše k tobě
náruč spíná,
a tys hrda,
kruta, chladna –
126
nevzpučí mi
naděj žádná?
budu v prázdnu,
hoři, lkání
žitím bloudit
do skonání?
V širém světě
nemám druha,
tys mi vzešla
jako duha,
ty mé nitro
plníš jasem –
volám k tobě
mroucím hlasem:
tanči se mnou
jenom jednou,
pak ať rty mé
smrtí zblednou!
Já se táži, která odolá
z dívek plných hlubných citů,
když ji takto prosí krásný hoch
v slzy svůdném čarotřpytu? –
127
Zazněl kvapík bujný, ohnivý,
při němž srdce bouřně tluče,
myslivec se usmál vítězně
schvátiv Lenku do náruče;
tanec jich byl chvatný jako blesk,
divokého plesu plný.
Lenka mdlá jak růže leknínu
unášena tokem vlny,
byla jako zpita, zmámena,
znavena i v pružné patě,
když ji černobrvý myslivec
tisknul k hrudi v šedém šatě,
proniklo ji kouzlo palčivé
v tůň až nejhlubšího nitra;
když se do ní díval při tanci
svůdně, vroucně, vášnivě a zchytra,
náhle bázeň v srdce bodla ji
rozechvěvši tělo všecko,
by ji pustil, v hrůze prosila,
v zoufalství jak siré děcko.
On však nedbal, s okem plamenným,
s vášní náruživě žhoucí
upjal na svá prsa bouřlivá
růži bledou, uděšenou – mroucí.
128
Hudebníci noty skládají,
avšak dosud tančí divě
černobrvý s Lenkou myslivec –
až jej popad’ náruživě
Tomeš rukou za krk od zadu,
mrštil jím lví silou na zem,
při čemž v jeho kšticích nahmatal
útlé růžky, prochvěn mrazem.
Tomeš.
Zpátky, starý hříšníče,
mou je panna,
stopa tvá je od věků
proklínána.
Ďábel.
Bůh mne zničil, lidé však
dobří dosti,
bych si jimi osvěžil
sžehlé kosti.
Tomeš.
Hledej v pekle ženu svou,
dívka tato
129
kvetla pro mne – poklad můj,
jmění – zlato!
Ďábel.
Ha, ha, ha, ha! ptej se jí
čím mně byla,
dosud ke mně láskou jest
podnapilá!
Tomeš.
Arcilháři, oněměj!
Pro vševidné oko boha,
Lenko, osvědč víru, cnosti,
nežli zajdu zoufalostí!
Lenka.
Věřím, že mne miluješ,
Tomešku můj, i já tebe,
hřešila jsem okamžik,
odpusť mi to ty i nebe.
Ďábel.
Ohni, žáre pekelný!
Ale já se nevzdám práva,
130
mou je! – Budem’ zápasit –
vol si zbraň, ať je ti zdráva!
ha, ha, ha, ha!
Tomeš.
Budiž! nad ďábla je mocnosť boží
jako nad mušku a nad můrku, –
kříž tam stojí šedý, věkem sešlý
v šírém poli podál Kumburku.
Kdo z nás první u kříže se octne
v běhu bez zastávky jediné,
toho budiž vítězstvím i právem
Lenka ve své kráse nevinné. –
Souhlasili; vykročili
do krajiny lunojasné,
nad Cidlinou uklánělo
vrboví své větve řasné,
utíkali cvalem děsným
v nebezpečí zadušení
v pole širé u Kumburka,
ku znamení vykoupení.
131
Lenka v prosbách za jinocha
tiše dlí jsouc rovna pěně,
ku své patronce se modlí,
k svaté Máří Magdaleně.
Tomeš také duchem vzlétá
ku veliké kajicnici,
povždy slýchal, že je v nebi
zvláště mocnou prosebnicí.
Avšak běda! tomu ďáblu,
pánbůh sám ví, jakým divem,
nohy vzrostly jako stromy
ve pralesa šumu divém,
takže skoky, jaké dělal,
byly nad člověka sílu;
k tomu strach jak těžký kámen
padal Tomešovi k týlu. –
Ve své muce volal k nebi,
k svaté Magdaleně Máří,
ze hlubin své duše smutné,
chvěje se jak listí v září.
A hle, ďábla v botě velké
náhle něco hrozně tlačí,
kulhá jako pravý ďábel,
132
že mu Tomeš skoro stačí.
Avšak kříž je už tak blízko,
hochu krůpěj s čela vstává –
a hle ďábel zuby skřípě,
zouvá botu, vyklepává:
oblázek mu vypad z boty – –
už zas dále pádit ráčí,
avšak nežli dospěl kříže,
hoch tam klečí v sladkém pláči.
A když ráno den se zardělzarděl,
divili se lidé dobří,
kde se v poli vzal tak náhle
kuželový kopec obří?
A to byl ten oblázek jen
z boty ďábla rohatého,
jenž chtěl dostat dívčí duši
do náručí srstnatého.
Nazvali tu horu Zebín,
ve výši pak na temeně
stavěl Tomeš se svou ženou
kapli svaté Magdaleně.
133