NOC POD BRADLCEM.

NOC POD BRADLCEM.
Den odumírá, dohasíná, kraj do šera se zavíjí, sem tam se jeví hvězdy v temnu jak květy zlatých lilií, sem tam se ozve štkání ve tmětmě, až dech se v ňadru zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. Tak věčně bdí, ač věčně dřímou těch našich hradů zornice, sta let už truchlí nad svou zkázou, a budou snad až v tisíce; však my v svém kraji zříme bídu až dech se v prsou zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. [103] Teď vzešel měsíc, jasem oděl věž hradu štíhlou, malebnou, tak krásnou, že nám připomíná té země slávu velebnou; však teď se tísní temno vůkol, až dech se v ňadru zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. Kdo as v té věži dokrvácel svým vřelým srdce životem, že pro ochranu zdá se čněti tmou nocí borův šumotem? – Ó buď nám ochranou! kol děsno až dech se v prsou zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. Ó slávo zašlá, nezapadni jak v rumy ssutá klenutí! duch dějin kráčí stínem noci jak síla, naděj, pohnutí; ó nezapadni! Vůkol chmurno až dech se v ňadru zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. 104