NOC POD BRADLCEM.
Den odumírá, dohasíná,
kraj do šera se zavíjí,
sem tam se jeví hvězdy v temnu
jak květy zlatých lilií,
sem tam se ozve štkání ve tmětmě,
až dech se v ňadru zaráží...
jen Bradlec stojí na stráži.
Tak věčně bdí, ač věčně dřímou
těch našich hradů zornice,
sta let už truchlí nad svou zkázou,
a budou snad až v tisíce;
však my v svém kraji zříme bídu
až dech se v prsou zaráží...
jen Bradlec stojí na stráži.
[103]
Teď vzešel měsíc, jasem oděl
věž hradu štíhlou, malebnou,
tak krásnou, že nám připomíná
té země slávu velebnou;
však teď se tísní temno vůkol,
až dech se v ňadru zaráží...
jen Bradlec stojí na stráži.
Kdo as v té věži dokrvácel
svým vřelým srdce životem,
že pro ochranu zdá se čněti
tmou nocí borův šumotem? –
Ó buď nám ochranou! kol děsno
až dech se v prsou zaráží...
jen Bradlec stojí na stráži.
Ó slávo zašlá, nezapadni
jak v rumy ssutá klenutí!
duch dějin kráčí stínem noci
jak síla, naděj, pohnutí;
ó nezapadni! Vůkol chmurno
až dech se v ňadru zaráží...
jen Bradlec stojí na stráži.
104