SKALÁM PRACHOVSKÝM.

SKALÁM PRACHOVSKÝM.
Pták z lupenu pil rosu jako z misky, dál zpíval pak, kruh obrů naslouchal, i pyramidy, věže, obelisky. Dech vánku jak když harfu k hymně ladí, chvěl haluzemi smrků, borovic, a mžikem dole zdřímnul na kapradí. Mech balvanům byl hebkou kožešinou, v níž bílé květy jahod svítily, a paprslek se třásl nad tišinou... Skal Prachovských mi zkamenělá říše báj šeptala, když touhy odumrou, též v srdce paprsk míru kane s výše – [8] Jste pomněnkami ověnčeny v duši, tož pomněnkami, které nevadnou, a jichž ni čas, ni osud neporuší. Rouch vašich třásně – hvozdy smaragdové – zřím vlniti se v dechu přírody vždy ve svěžesti, síle, kráse nové. A jako ve snu kráčím stezkou žití, vás v paměti, a u vás touhami, kdež bělošedé jehlance se třpytí, kdež divukrásně vyhloubené tůně, mech s miliony kvítkův zarůstá, pták šveholí a mocná dýše vůně, kde zdá se pět i stráň ta holá, pustá – ó skály mé, kdy zapomenu vás!? má touha po vás dnem i nocí vzrůstá. ––––– – – A tyto myšlénky jsou vzdechy pouhé, tak prosté jak popěvek pěnkavy, jenž zanik’ v lesních korun šeři dlouhé. 9 A jsou tak lehounké jak prška květů, jež dechem větru šípek setřásá, neb jichž se dotklo ptačí křídlo v letu. A snivy jsou jak nádech zamodralý, jejž s vysočiny zřelo oko mé, jak halí bájné Krkonoše v dáli – – A smutny jsou jak v horách chatrč malá, jež s touhou zírá k zlatým červánkům – a v nitru jejím bída neskonalá – – 10