SKÁLY STRÁŽKYNĚ.
Z roucha černých borů jak antická žena
zvedá hladká skála prsa obnažená,
hrom jí do nich bije, až z nich skučí vzdechy –
přec se nevzchopí a neopustí Čechy.
Snad že ví, byť v rájích všeho světa žila,
hodnějšího lidu že by nestřežila,
lidu – při všech chybách netknutého v jádru,
jenž byl nosil víru jako skála v ňadru!
Jehož dějův odlesk ještě po staletí
vztekem plní škůdce, nadšením zrak dětí,
svitem hvězdy jitřní prostupuje bludem
jako bílý kalich na praporci rudém...
[71]
Lépe než mi sami snad to vědí skály,
jaké v českém citu perly blýskávaly,
a v něm dosud leží – zaházeny rmutem –
že by kámen plakal v osudu tom krutém...
Chraňte nás – ó skály, hvozdy, hory naše!
snad že bludy od nás odletí kdys plaše,
ne-li – co jsou lidé v světoborném zmatku!? –
zůstaňte nám státi aspoň pro památku!
72