Devátá s věže zazněla,
– červánky dosavad hoří,
na vlnách vzduchu trůní mír,
snivě jak tišina v moři,
ze zahrad okolních v šeru kdes
opojně dýše černý bez...
Žabek se ozvou chvílemi
kovově zvučící sněmy,
ozve se cvrček, křepelka
v přeletu při samé zemi,
stále pak ze zahrad, v šeru kdes
opojně dýše černý bez –
Pod oknem růže kvetoucí,
nad hlavou klenutí hvězdné – –
o, jaké blesky šlehají
z tužeb mých hlubiny bezdné
v čarovný večer, kdy z šera kdes
opojně dýše černý bez – –
Do přítmí řasnatých borovic
třepotný paprsek vniká,
v houštině pták jakýs samoten
zvonivě lká, tiše vzlyká.
Žel! snad i slavičí srdéčko
touhou či bolestí puká;
kolikrát?... slyš, hlasem kovovým
z obory žežhulka kuká...
Listí a jehličí šeptavé
něco si blaženě sdílí...
O kdy je krasší náš Libosad,
než jasmín kvete-li bílý?
Velikých měsíčků tisíce
travníky zdobí jak luka,
hlasem pak kovově sbarveným
z obory žežhulka kuká.
Prázdním až do dna tu slasti číš
ve vonném, kvetoucím loubí,
přemýšlím, zpomínám... a můj vzdech
s růžovou vůní se snoubí.
Uniká čas, vzdech ho zdržuje –
marně, jak motýlka ruka.
Kolikrát bude mi tak jak dnes?
Žežhulka neví, jen kuká.
Loggie strmí tu v samotě,
nechť kvete hloh, jeřáb zraje,
v dumách, jak svatyně pohanská
v zátiší svatého háje,
dívám se dolů, sad leží kol,
na květech oči tkví vděčné,
topolův zírají sloupovím
do dálky nekonečné.
V blankytě lekníny oblaků
plují, se v skupiny druží,
vysoko jsou, ach tak vysoko,
v pohledu tom dech se úží,
plují tak pokojně, – za ten mír
chvějí se v díku rty vděčné,
avšak jen chvilku; vše zmizelo
do dálky nekonečné.
Šumte jen vrcholky, zpívejte
kolem té svatyně bílé,
není v ní bohův, leč sídlí zde
básnický sen, dumná chvíle.
Tohoto boha věk neshladí,
srdce mu klaní se vděčné,
krása je nesmrtná do věků,
do dálky nekonečné.