ŠIKMÁ VĚŽ.
Z nestavěných hradeb mohutného zdiva
k lazurnému nebi úkosem se dívá
sluncem bílý obr v nachýlené věži –
a ten skalní ráj nám ode věků střeží.
Nuže, nevpouštěj sem nohu nešetrnou,
úšklebky ať, zloba na tom prahu ztrnou,
žádný chladný hled ať nepolíbí skalí,
jejž ty krásy božské k slzám nedojaly!
Pokojně ční věž z těch šumných jedlí šiku,
ač se zdá, že sletí v příštím okamžiku;
svěží zdoba mechu na nejvyšším hrotě
skví se jako úsměv štěstí na životě.
Pod praporem svislým jehličnatých třásní,
pučí bleděmodří zvonečkové krásní,
bují drobný život, – sladká hra a bídná,
k čemuž shlíží dolů věž tak ledně klidná...
45
Ó ne, nevelebím výš tvou, chladná skálo!
než bych odsoudila, co tam dole vzplálo,
miluje a trpí... se vším, co jsem snila,
raděj bych se v mrtvý balvan proměnila.