LOGGIE V LIBOSADĚ.
Stromovím bělá se loggie
omšená, zjizvena věkem,
vlašťovka prolétá oblouky
v popěvku krátkém a měkkém,
kvetoucí větev se nahýbá –
v zvonečku ukrytý plamen,
setřásá na schody rudý pel –
květem svým věnčí ten kámen.
Jindy se rozkvílí vichřice
u večer pozdního léta,
oblouky, schodištěm do vnitra
lístečkův přívaly metá;
[180]
naslouchám hudbě té divoké,
duch do ní noří se zmámen,
květem svých planoucích, vroucích snů
nadšeně věnčí ten kámen.
Obloukem dívám se v hlubinu
zarostlou keři a chvojím,
nad hlavou zpívá mi ozvěna,
mech kryje dlažbu, kde stojím,
jasmínu dech těká okolo,
pod skrání žár cítím, plamen:
kéž písní ohnivou oživím,
ověnčím bílý ten kámen...
181