NEVĚRNÁ
I.
Každičkou středu, 4 h 30 m, rue Charles Floquet 2a,
podzemní drahou – station d’Eifel jsi přijela.
Na oknu nervosním čekáním líce mi přimrzla.
Zdali z ulice uslyším tvůj krok. Zda domovní vrata už vrzla.
Dychtivě čekal jsem, zdali dnes přijdeš a jaká budeš.
Budeš-li ohnivá jako dřív, a já budu-li ještě živ.
II.
Budeš-li na levém rameni
mít zase mateřské znamení.
Zdali tvé tělo, až tě svleku,
vyroní hořkou vůni léku.
Zdali na tom místě, kde ženy krvácejí,
se ti ještě stříbrné pásky chvějí.
Zda až tě v náruč sevru, budeš zas lačně vzlykat,
jako klisna závodní před hangarem ržát a se smýkat.
A až tě obejmu, dřív než jsme došli k cíli,
tvé tělo v záplavu slz svou lačnost promění-li.
A když cíle dojdu já, bez sebe v spasmu celá
v svém lásky zoufalství mou kštici rváti bys chtěla.
Zda až vše zakončím, jak vystřelena z luku
42
se z lože vymrští, na ňadru držíc ruku,
se k džbánu vrhne zas, než napočítám dvě, tři,
na mísu usedne, aniž mých citů šetří,
krůpěje přijímá a současně je vrací
s grandezzou bohyně, půvabu aniž ztrácí,
v charm spolu brutálnost kouzelně spojující.
Ač sčítám krůpěje, jichž součtu nelze říci,
spouští je rytmicky, hned jejich rytmus střídá,
stane před zrcadlem, „quelques fleurs“ do vlasů přidá,
s takovým půvabem, s takovou gracií,
že pouhá vzpomínka mé smysly opíjí.
III.
Ó, ženy, ženy, bůh nám ve vás obraz božství spojil
s pralátkou lidskosti. By nás s ní nerozdvojil,
do vaší grácie dal v úchvat váš nejvyšší
zklamání nejhlubší, zhnusení nejnižší.
Slyším či neslyším? Krok její? Sním či bdím?
Vrz dveří. Žena táž. Leč srdce již není tvým.
43