ODDÍL PRVÝ / EPITHALAMIE
[7]
MODLITBA ZA MILENCE
Živote bože, králi nádherný a strašný,
v žeh prvního jarního dne, kdy ještě vše hluboce spí,
ve vigiliích svátků lásky, jež rozevře koruny růží
a lilií kalichy bledé a odhalí nejsladší tajemství:
modlím se pokorně k Tobě (mdlá vůně již zahrady tísní
a budoucí plápoly slastí již v krůpějích rosy lze zřít),
za milence modlím se první, za milence modlím se cudné,
již sladkého ovoce objetí svých sem přijdou okusit.
Dej v touze zmírat jim, Pane. A závoje blankytných her
jich snění ztlumených neruš; nech marně a věčně se chvět.
Poznání vyvaruj cudné. V pól opačný cesty jich veď.
Za marný smysl krátkého štěstí jim věčně dej bolestný vznět.
V žal sežehni každý jich žár a v slz’, jež stišení nemá.
Až ke rtům posuna pohár, přec z něho nedopřej pít:
neb toliko milenci ti, již v lásce zřekli se sebe,
smějí sněnou slast lásky okusit.
11
ZPĚV SVATEBNÍ NOCI
I. PÍSEŇ NEVĚSTINA
Chut věcí závratných se rozplývá v mé krvi...
Úděsná vidino, jíž jména nesmí znáti
ret panny dychtivé, neb ctí svou toho splatí:
tvou vzývám ukrutnost i něžnost v pocel prvý.
V hlubině panenství utajen požár čeká
(v ní všecka chvějíc se mých snů se lačnost zmítá):
Ó neměj soucitu! ač vzpírá se, tě vítá
má skrytá vášnivost, jež lákajíc se leká.
Můj žhavý ruměnec a moje bledost prudká
dychtivost zapírá, jež od tebe chce vzíti
dozrání rozhodné, jež do kořen mne vznítí.
Bez výhrad se mnou nechť se tvoje smělost utká,
mně samé vezmi mne, ať z neplodného míru
mne gestem jediným povzneseš do vesmíru.
12
II. PÍSEŇ ŽENICHOVA
Za nocí horečných já tisíckrát tě vzýval,
bohyně profanní, jíž jméno šeptnout’ ani
nejprudší milenec v divokém rozpoutání
se milce netroufá, byť tisíckrát tak sníval.
Máť láska hlubiny, jichž musí věčně stříci
milenci navzájem žárlivě z duše celé.
Jsa takto utajen v své dychtivosti smělé,
jen noci nejhlubší svou žhavost mohu říci:
že lačné rámě mé, jež po tobě se vzpíná,
žen počet bezmezný v své touze obepíná,
a moje vášnivost, jež sní o těle tvém,
v něm po všech rozkoších a slastech světa sahá.
Jeť pouhým symbolem milenky krása nahá
tomu, kdo v ženě jest uchvácen vesmírem!
13
III. TAJUPLNÝ BŮH
Milenci bláhoví, z nichž každý, šalbou sveden,
chce z mého pokladu podobu božskou vzíti,
jen ještě tuto noc sen pyšný máte sníti,
jak žhavost spojí vás v kosmický celek jeden.
Kdo ze mne okusí, má člověkem se státi!
Má pouta úlisná jen k zemi pevně váží:
vzlet sebe mocnější jen milencovou paží
nade vše pevněji lze k hroudě připoutati.
Nechť vaše dychtivost dnes jako blesk se srazí
na loži svatebním, kde v objetí svém nazí
se prudce sloučíte, milostné plni záře:
nejvyšší dvojici já v soumarů pár spojím,
jenž půjde zkroceně před těžkým pluhem svojím,
na místě velkých snů zem’ brázdě v potu tváře.
14
OPOJENÝ KENTAUR
Na trávník z tyrkysu tvé tělo kladu nahé,
opojen lačností a žhavým údivem:
plá oheň vulkánů, spí květů kouzlo vlahé
a rytmus vesmíru se chvěje v těle tvém.
Tvých ňader rozkvetlých v hod smyslný když sahá
má ruka dychtivá, v liany údů tvých,
jichž tuhost rozkošná mým dotekům se zdráhá:
odvěkou slyším řeč účelů kosmických.
A třeba láskou spit teď nad tebou se skláním,
a třeba opojen, vím přece pevně vždy,
jak hrozně lživá jsou tvá kouzla, jak se zraním
já héros bronzový, jak klesnou v posledy
pod slabou mocí tvou mé bohatýrské svaly,
pro jiná vítězství jichž vždycky chránil jsem,
jak pyšnou sílu mou okamžik zhubí malý,
až tebe sevru jen v objetí vítězném.
15
A přece rozkoš chci z tvých zrádných píti vděků,
klam žití nesmírný, ač znám jej, maje rád.
Vždyť vůlí bohů již jest usouzeno reku,
by s vrchem vítězství vzal stejnou měrou pád.
Tak zákon hvězdných sil je zákonem mých činů.
Sil věčných příkazu znám poslušen být jen:
jsa vítěz, deptal jsem vždy jiné. Nuž’, nechť zhynu
silou, již vzýval jsem, bezcitně rozdrcen.
16
PLNOST ŽIVOTA
Vítej mi, okamžiku, plný žhavé mízy
jak hrozen dozrálý, jenž puká množstvím šťávy!
Jsi napiat života kypícím pocitem
jak mlékem bachraté vemeno horské krávy,
když s tučné pastvy jde večerním návratem.
Je sil mých poledne v širokém vzletu tvém:
v něm krev má nalezla souzvučný koloběh,
boj nervů zjitřených se změnil v sladký zpěv,
jenž proudí myslí mou, zpívaje ve svalech
tělesné plnosti v akkordu úměrném.
Tvá hojnost zvířecí, jíž takto plný jsem,
proudící vášnivě citlivých nervů tkání,
membránou srdeční, cév sterých průlivem
jak hustý kvasivý med plachých lesních včel,
skýtá mi pocitu splynutí s vesmírem.
Útrapa života mne náhle nebolí.
Stesk z věcí vyvanul. Cítím se bratrem psů,
kvetoucí pšenice, stromů, jež kácejí,
továren, soumarů, nevěstek, atletů,
i elegantních dam, jež snu mne vracejí.
17
Ó vítej, vítej mi! Okamžiku, to ty
jsi proměnil mé srdce v božský mlýn,
v němž chaos pocitů je látkou jednoty,
splývaje souladně jak ječmen rozmletý.
Vše mnou jest. Já jsem vším. Vesmíre, já jsem ty!
18
VESNA
Hřmí jaro vesmírem, miriardamimiriadami svistů,
země se probouzí v předtuše květů, listů.
Jak blesk sjel divý zpěv v mé srdce uvězněné,
pod sněhem mrazivým starostí bědných tlící.
Zas chtivost nezměrnou vyzpívati, vyříci
v divokém rozletu je k samým hvězdám žene.
Zlá země macešská s úskoky fysickými
zdá se zas legendou, zlé lesy ráji mými,
kde mám se setkati s najadou vysněnou.
Chvěji se jako list, rdím se, nedočkav hořím,
z chtivosti pocitů kosmických pocit tvořím,
rozhodnut vesmír, čas proměnit v hračku tvou!
Cítím se obrem být. V úsvitech ranních je mi,
že ložem svatebním mně dal bůh širou zemi,
bych gestem bezmezným moh’ tebe objímat.
Vše zdá se zázrakem mně býti na tvém těle,
trysk prsů, hyždí svaz, útvary boků smělé
jsou mojí vidinou, drážděnou vůní mát.
19
Tak spjati bratrstvím své touhy, v kraji lesa,
Vesno, tě číháme: v jediném gestu nesa
z nás každý mužství své chtivosti probuzené,
jinoši, starci, psi, satyři, červi, brouci,
motýli, kosatce..., ba slavíky slyš tlouci,
v průvodu bakchickém – tvé stádo opojené!
S úsměvem nestálým však tančíš smutným krajem,
jenž milion let stár se náhle stává rájem
všem touhám vzbuzeným, nyvému roztoužení...
Ať srdce tryskají, ať vzpínají se paže!
Ty víš, že polibek jen nové rody váže
ku prsti zestárlé... Víc,Víc cíl tvůj, Vesno, není!
20
MUŽSKÉ HOŘE
Ležíš v mých snech pod jasanem uprostřed anemon, vřesu a kvítí
smyslů mých zázrak, mystický taj, tajemství hmoty, jímž mohu se spíti.
Dychtivý čmelák, opilý živok, křižák, jenž bezmeznou tkání
osudů, věcí, pocitů, tuch, horstev a plání
hvězdami, prostory, vesmírem, oblaky, blátem
na svatbu záhadnou spěl, šíleným pobádán zmatkem a chvatem,
by všeho se zřeknuv, v tebe, střed zemězemě, mohl se vrýti,
a v bezmezné touze, horečném snu ukojen býti.
Svých bělostných údů, oblých a úlisných lačnící spleť
s kořeny stromů v zárodky prsti rozkládáš teď,
lahoda klíčení, dychtivost dozrání, tělesnost plodu
v každém tvém pohybu láká a spaluje v trýznivém svodu,
nervy mé roztíná, srdce mé bičuje, smysly mé jítří
pro jeden okamžik všechny své vydati výboje zítří.
Nahá a nestoudná, sféricky hudebná, v souzvuku svalů
lidskou mou důstojnost brutálně rozdíráš v zvířecím žalu:
21
vzepiat se a jediným výtryskem zahrnout tělesnost tvou
bez zbytku, bez stopy v nezměrnou dychtivost svou!...
Zrady té tužby! Jak je to možno! Nádherný sen
kosmické extase, věčného splynutí úskok jest jen!
Jak je to možno: milovat, dychtiti, vroucností mříti –
a z náruče milené vystydlý člověk zase jen zbýti!
22
ODDÍL DRUHÝ / RŮŽOVÝ BĚS
[23]
AGONIE
Děsný úder jako blesk u srdce. Padám do předpeklí,
kolkolem hltá mne noc. Ať na kdejakou bránu chci bíti,
ni nejslabší ozvuk; zpívám, neslyším melodie,
nejslabší ozvuk ni sten,
jsem duše bez tíhy a váhy,
jsem pouhopouhá mátoha jen,
jsem utracen.
Chci volat o pomoc, chci plakat, chci se modlit,
na jedné myšlence vteřinu chci prodlít,
nic na plat, jen a jen
ku předu jako směť jsem unášen
ven a ven,
zírám, leč nevidím, vydám hlas, neslyším,
jako hrst sněhu rozplývám se v slunci,
třesu se v mrazu jak list, jenž neváží ni unci,
ze všeho na světě, co zbylo mi,
je mrazivě jasné vědomí:
jsem vratký člun, jenž se utrh’ od břehu,
jsem pohřební rakev, jež vržena do žehužehu,
a co hlava mi hoří v tropickém žáružáru,
ostatní tělo mi zamrzá v led –
v gotickém portiku zcela nah ležím,
27
vařím a peku se, prším a sněžím,
obklopen se všech stran, v zadu i zpředu
obrazy syčících hadů a jedů,
jež se mi vinou arteriemi.
Až z toho k smrti hnusno je mi.
A v té nejvyšší tísni – říci se to stydím,
tvůj obnažený prs tělesně napjat vidím.
Pryč, agonie! Budu žíti!
28
LÁSKA – SMRT
Bohyně, můj život jest redukován na tvoje kouzelné gesto.
Tam, kde raněn je k ženě muž, na tom profanním místě
jakoby žertujíc, nic víc než hrající myška,
zapálíš mé srdce a přihlížíš k požáru žertem.
Muž je ti k smíchu, jak se spaluje, odkapávaje žhavě
jako chrámová svíce. Každý tvůj polibek jest říznutí břitvy.
Udílíš rozkoš jako obřadník, který žertvuje obětní zvíře.
Stínáš mi nerv po nervu. Spaluješ srdce ve smyslech.
Mé cévy nemají dosti průměru, aby vrhnuly rázem veškeru krev
do tvého polibku. Vyhlubuješ mne jako dítě tykev
k nejtemnější podstatě věcí. V tobě splývá mé štěstí
s bezvědomem. A já s nejvyšší slastí okouším tebou smrt.
Tak neúprosně pevným rytmem trváš na výši výchvěvů,
jichž blouznivé horoucnosti nemohu snésti.
Zmírám v agonii – a tys jen bledý úsměv. Tak hrozné nedorozumění
položil mezi obě pohlaví Bůh.
Já jsem síla, jež marně do tvé hlubiny tryská, ženský úsměve,
který’s papírovou přehradou mezi tím, co jest a není,
mezi tím, co v lidském štěstí jest rozkoš a co smrt.
Tvůj jediný polibek – nechápavý – dělí mne od nekonečnosti.
Klesám od tvého rtu – spálený motýl v nic.
Jedinou vteřinou děsného úchvatu jsi mne proměnila v obětní dým.
29
RŮŽOVÝ BĚS
Měsíci bledý, sladce mdlý
a k zapotácení nyvý,
proč jsem tak sláb a ospalý,
proč jsem tak blouznivě divý?
Srdce, jež dosud řešilo
sanskrt a logaritmy,
náhle slepě uvěřilo
lehkému úsměvu v přítmí.
Letí za kloboučkem makovým,
za střevíčky béžovými,
studuje shantungy, crêpe de chine
a hledá na voňavky rýmy.
Vděk těla stokrát okusiv,
blouzní znova jej znáti,
tvářím, jichž nezřel nikdy dřív,
všechněm chce polibek dátidáti.
Na ňadrech všech chce dívek spát,
slzou být pod všemi víčky,
křestní jména všech dívek chce znát,
chce být celován všemi líčky.
Timbre všech pletí touží znát,
kouzla všech temperamentů,
30
vůně všech růží vdechovat,
vůni všech růží – a jen tu!
Růže a rouge – růže a rty,
voňavky, pleti a krémy –
růžová, studená horečko ty,
proč k smrti tak stýská se mi!
Přelude mámivý, proč lákáš mne jen,
kam tebou jsem v první máj veden?
Ó, proč je v světě tolik sladkých žen,
a já s tak horkým srdcem jen jeden!
31
JITRO V HORÁCH
I.
Blesk prvního ranního světla probudil můj spánek.
Světlo na horách. Tlumok a hůl a vyjdeš
na Prosau. Srdce máš ulehčeno pevným spánkem.
Napiješ se z horského potoka a zachce se ti znovu žít.
Dnes v noci se mi opět zdálo o nymfách.
Mám na rtech opět hořkou dravou chut života.
Všecky horské potoky ladí jazz-band
a šumí, jak při roji včely. Vrcholy sosen žvatlají,
všechny kravky v Kotschachtalu dávají si zvonci
dostaveníčko. Hnědka na Gamskaru,
stračka bim bam dole u trnek na Liščí boudě.
Já nevím, proč jsem náhle tak vesel, já nevím, proč mám oči plné slz,
já nevím, proč se mi už zase chce žít.
II.
Malá Cilly skáče po skalách jako kůzle, nesouc
sekáčům snídaní. Jejich chata je až tam nahoře 1620 m
nad hladinou moře, letí jako včela,
už je na Hohe Linde, už je na Aarsbachu,
hle, už je na Tautenhammeru. To dítě nemá těla,
to dítě, jak ptáče letí do oblak, přes strmé srázy skáče
32
a míří až do slunce jako Faëton v gatích.
Proč najednou můj puls mi přestal bít a zatich’?
Vážko, proč prcháš, proč poslední vráska mi teď chvatně mizí s čela?
Mně jeden úsměv zbyl v srdci. Kdybys ty, Cilly, jej chtěla?
Od Švarzy k Sonnblicku Alpa celá
po malé Cilly blouznivě zahořela.
33
DVOJÍ JARO
Po dusné noci jsem vyšel a spočetl počet tepů,
který ještě mi zbývá. –
Stromy, jež včera kanuly sněhem,
dnes pršely květy –
a ty jsi stála na perroně lokální dráhy
ve sportovním dresu, kolena nahá, protěž za kloboukem,
baťoh, sukovitou hůl, pudřenku v ruce,
úzké barvené rty – Jsi hoch či dívka?
Mé srdce chvěje se nejistotou.
Shakespearova Rosalinda z Arden,
či Faidon ze Symposia?
Proč slzaslza, trysklá mi náhle v srdci,
změnila se v květ?
Protože tys na mne pohleděla?
Proč schvátil mne hlad líbati tvé vlasy,
a celovati tvé nahé tělo?
Vše jest jen sen. Na tvůj vlak zvoní signál.
Kdybych byl Sokratem, ty Faidonem, dívko,
celoval bych tvé rusé kadeře v prytaneiu
řka: „Co bude z tvé kadeře zítra?“
34
„K tvé památce ostříhám si vlasy, Sokrate,
s tebou zemře můj půvab –“ řekla bys.
Ale ty, dítě, jsi dívka, tvé pohlaví je sladší,
na cestu svítá ti slunce.
Spěš, nádražím supí tvůj vlak.
S bohem, na neshledanou –
kam jen se hneš, čeká tě láska.
Ale mne číše bolehlavu.
35
KREVNÍ OBĚH
I.
Dáš-li mi sebe, hladovému vlku dáš žertvu krvavého masa –
ne nadarmo krvácíš třináctkrát ročně, abys byla vždy čerstvá krev.
Můj krevní oběh bez tvé žertvy matný a líný,
že vlásečnice ho nezachycují,
náhle se napne a jiskří jako kontakt na transformátoru.
Šumím, pulsuji, oxyduji, jsem yonisován.
Všechny buňky se ve mně okysličují,
všechny bílé krvinky v rudé se proměňují,
všechna nervová centra se ve mně zapínají
s vlásečnicemi periferiálními,
v jediném koloběhu se perlím,
jako novoroční punš.
II.
Nyní konečně ve zmatené mé krvi ve všem je jasno.
Konečně chápu, proč nebe je plné hvězd,
proč jsou spojeny k sobě, k Dianě Saturn, Kozoroh k Panně,
a se zemí všechny.
Proč každá věc má jiný kořen
a proč všechny mi zarostly v tobě,
proč každá jste jiná a jinak chutnáte v jinaký čas.
36
Proč na každé z vás jiný mi uvázl nerv.
Proč po dubnu přichází máj,
a po květnu červen
a proč všechny ženy hořké jste,
a proč každá chutnáte jinak,
a proč po vás všech jsem rozptýlen
jako na jaře po květech pyl.
III.
Proč ke každé z vás pevně jsem připjat,
jako měsíc je přikován do roje hvězd.
Nyní ve tvém náručí vím, proč milujete
dle střídy měsíce a proč všechny kol něho obíháte.
A proč já, opilý satelit, vám
půl blázna, půl bůh, obíhám,
proč obíhám kol vás každé.
IV.
Každé z vás je nový muž nový měsíc, vyměňující
novou krev, jako každá z vás
nová mi nově krev vyměňujete.
37
LÁSKA PŘI SÝRU
I.
Přepadla mne láska jako vlka hlad.
Polož se ke mně do mechu, Julie, měsíc svítí, nikde ni šelestu.
Budu tě večeřet. Dlaní ti rozčísnu copy,
polibkem rozpůlím obě tvá ňadra jako homolky,
jediným gestem rozpravím tvé zapletené nohy,
svým objetím rozetnu tvé boky na levý a pravý,
na dnešek a zítřek, nebe a zem,
a rtem jako by břitvou po celé páteři, po celém těle,
od útlé tvé šíje až k malé tvé patě
tě rozříznu jako jablko, neb jako datli,
od černě vlhkého jádra po poslední koneček vlasu
beze zbytku na dva díly v pohanské modloslužbě
na dvě Julie, tu zítřejší a tu dnešní,
tu, kterou smysly mám, a tu, již mám jen v mysli,
idol a tělo.
II.
A když nasytím svůj hlad, a v tobě ozve se hlad,
jímž po lásce hladoví ženy,
rozevru tulácký vak a vyjmu sýr a kus chleba,
dva živly, suchý a vlhký – jako je po lásce tělo
38
ženy a muže. Sevřeni v náruč společně zatnem
divoký chrup v ten sýr a chléb, lásku i hlad v něm otiskujíce.
Ach, to je láska, cit jako pramen okypřující znavené rody!
Vzájemně se požívajíce, vyměňujeme úkoj a slast
podle zákonů výměny látek tělesných
prostě a zřejmě – život a smrt –
polibky jako sousta, jež rozmělňujeme
methodami zažívacími, pokud čerstvý mok prýští se v nás.
III.
Až okorá cit, blaženost vyvře, dopěněna
ulehneš, Julie, na mne, uštvaná laň, na kosmatý mech
něžnou hlavu kladouc v můj vous,
na kamnech stočená kočka.
Vyměnivše tělo a chléb, slast přežvykujíce,
budem si půjčovat dech a své živočišné teplo,
rytmicky svorni – neboť naše láska jest
týž dech a též teplo, kus sýra a ovesný chléb.
39
LUČBA
Láska není hra s hvězdami,
láska je chemie tělatěla,
láska je boj se silami,
krev jimiž zahořela.
Láska je správný krevní běh,
dohoda sekrecemi,
láska je elektrický spěch,
kontakt oblak a zemí.
Láska je lučebná zásada,
jež vládne srdci a kyzy,
láska je kvas a tavířský žeh,
jež taví tě v element ryzí.
Žíznivé tělo, nervová tkáň,
kardická úzkost, jež bujíbují,
duše a těla vzájemná zbraň,
jíž krise se kompensují.
40
Láska je boj na život a smrtsmrt,
polibky meče, jež vraždí,
pokavad miluješ, bojuj a drť,
kdo rád má, je rozdrcen každý.
41
NEVĚRNÁ
I.
Každičkou středu, 4 h 30 m, rue Charles Floquet 2a,
podzemní drahou – station d’Eifel jsi přijela.
Na oknu nervosním čekáním líce mi přimrzla.
Zdali z ulice uslyším tvůj krok. Zda domovní vrata už vrzla.
Dychtivě čekal jsem, zdali dnes přijdeš a jaká budeš.
Budeš-li ohnivá jako dřív, a já budu-li ještě živ.
II.
Budeš-li na levém rameni
mít zase mateřské znamení.
Zdali tvé tělo, až tě svleku,
vyroní hořkou vůni léku.
Zdali na tom místě, kde ženy krvácejí,
se ti ještě stříbrné pásky chvějí.
Zda až tě v náruč sevru, budeš zas lačně vzlykat,
jako klisna závodní před hangarem ržát a se smýkat.
A až tě obejmu, dřív než jsme došli k cíli,
tvé tělo v záplavu slz svou lačnost promění-li.
A když cíle dojdu já, bez sebe v spasmu celá
v svém lásky zoufalství mou kštici rváti bys chtěla.
Zda až vše zakončím, jak vystřelena z luku
42
se z lože vymrští, na ňadru držíc ruku,
se k džbánu vrhne zas, než napočítám dvě, tři,
na mísu usedne, aniž mých citů šetří,
krůpěje přijímá a současně je vrací
s grandezzou bohyně, půvabu aniž ztrácí,
v charm spolu brutálnost kouzelně spojující.
Ač sčítám krůpěje, jichž součtu nelze říci,
spouští je rytmicky, hned jejich rytmus střídá,
stane před zrcadlem, „quelques fleurs“ do vlasů přidá,
s takovým půvabem, s takovou gracií,
že pouhá vzpomínka mé smysly opíjí.
III.
Ó, ženy, ženy, bůh nám ve vás obraz božství spojil
s pralátkou lidskosti. By nás s ní nerozdvojil,
do vaší grácie dal v úchvat váš nejvyšší
zklamání nejhlubší, zhnusení nejnižší.
Slyším či neslyším? Krok její? Sním či bdím?
Vrz dveří. Žena táž. Leč srdce již není tvým.
43
ODDÍL TŘETÍ / TŘI IDYLLY
[45]
SVATBA V SALCBURKU
Já v bílé jen vojenské khaki
běžel ti vstříc – tys napolo slečena taky.
Ať sebe víc důstojně každý z nás se tvářil,
v nás každý vlásek hrál, se usmíval a zářilzářil,
a na peroně když expresní rychlík pískl,
druh druha v náruč jal, jej celoval a tiskltiskl,
a sotva signál jen k výstupu z vlaku zazní,
s baťochy pádíme úprkem jako blázni –
břemena vlekouce, svá těžká srdce obě,
k malému oddechu alespoň v garderobě.
Jak skrýti polibek já chvatem nevěděl.
Jak dítě před ňadrem, já před tebou se chvěl,
co divou horečkou má celá duše bije –
mít již v Perthashof spuštěné žaluzie.
A když jsme tam vstoupili, aniž kdo „vítej!“ řekl,
druh k druhu v úžasu jak před monstrancí klekl,
jak děti nemocné my do pláče se dali,
pláč v očích, na rtech vzlyk, jsme se milovali.
Den pro nás nekončil, nám jitro nevzcházelo,
nás světla úžasem plnilo nahé tělo,
my s lože nesešli, nejedli, nežíznili,
než zhasl polibek, již o novém jsme snili.
49
Co spasmem omdlelou jsem na svém ňadru choval,
na lůžku supper, lunch nám sklepník servíroval.
Ať Traunštein bouřil, hřměl, ať Salcberk blýskal celý –
my neslyšeli nic, my pranic neviděli.
Štkal Domkirch klekání; fontán v Mirabell šuměl,
laškoval Glockenspiel, žádný z nás nerozuměl...
A jako v baladě my – bledých stínů dvé –
hledali v ambitech prstýnky cínové
v důkaz, že vešli jsme do manželského stavu –
na devadesát devět let – dle japonského mravu,
načež jsme obřadně s přísahou pozdě k ránu
hodili prsteny v Mirabell do fontánu.
............................................................................
A dnes, můj bože, dnes – šílíme nebo sníme?
My neznáme se již, my se již nezdravíme.
50
DŘEVĚNÁ LABUŤ
Tys moje dřevěná laň
s pohledy úkosými.
Tvé mlčení je tvoje zbraň
nad ďábly a zmatky mými.
Ať kvete, ať je mráz, ať sněží neb ať bouří,
ty stojíš nehnuta a usmíváš se vstříc.
Tvůj rozmar laskavý prochází deštěm, kouři,
mým krutým rozmarům nesa vždy sladkou líc.
Toužím-li do výšin, jsi oblak, jenž mne nese,
a není nízkosti, za níž bys nešla též.
Tvůj rozmar nezná vzdor a nikdy nevzepře se.
Ježto jsi dřevěná, vždy laní zůstaneš.
Jsem-li v svém nitru rván běsnými vidinami,
jsi běsná furie, nestoudná tělesnost.
Lačním-li po ctnosti, máš cudný pohled dámy,
jsi cudná vestálka, ledová nevinnost.
51
Toužím-li po lovu, divokou nadháníš mi,
milenky pohlavní neznajíc žárlivost.
Do mého sonetu mi vyhledáváš rýmy;
kdo tebe miluje, všech úvazků je prost.
Štve-li mne ctižádost, o závod se mnou běžíš.
(Ač dřevěná jsi jen, jsi v běhu skvostná laň).laň.)
Mou chtivost zhlédnouc jen – schystána v mechu ležíš...
Tvé moudré mlčení je, lani, tvoje zbraň.
52
ŠTĚSTÍ NA HORÁCH
Můj bože, proč jsem tak šťasten,
proč celý svět zas mám tak rád?
Mně slunko směje se dnes do stěn,
já nechám si okouzlen gramofon hrát;
při spuštěném víku si hrám.
„I kis your hand, madam’.“
Chata je ve spánku celá,
se mnou jen pavouček bdí –
káva, hle, zavoněla
a křehoučká houstička k ní.
Proč jsem tak šťasten, se ptám.
I kis your hand, madam’.
S pavoučkem půjdeme spolu
vzpomínek osnovou mdlou,
šestnáct set metrů tam dolů,
pět set mil koleje jdou.
Proč tak divnou slast v srdci mám?
I kis your hand, madam’.
53
Já jsem proto tak šťasten,
že jsem tak na světě sám.
Houstičky chrupou, slunko prá do stěn,
já sladké tajemství mám:
I kis your hand, madam’,
tajemství s červeným kloboučkem mám.
54
ODDÍL ČTVRTÝ / RESIGNACE
[55]
PÍSEŇ ŽEBRÁKOVA
První břesk žlutého rána... a já bloudím saharou domů
šedivých, žlutých a bledých, jak hýřilové
vyspávající, promenádami opuštěnými, na nichž
drnčí nákladní vozy, uličkami křivolakými, v jichž
vratech pozdní milenci se loučí s lacinými milenkami.
Kvapíme v jednotném tempu
oblakem rána: já, lampáři a mlékařští psíci,
ambulance, průvodčí vlaků, stráž, pekaři, opilí hráči,
jako předběžci velkého pulsu, jímž ožije za krátkou chvíli
veleměsto. Ó chvála ti, ráno, mé ráno,
úsvite kolorovaný barvami procitajícími,
věčný počátku útrap, věčný návrate banální básně,
bědné a krásné, špinavé a zlaté: života básně.
Vůdče můj! Milenče! Ráno tobě jásá má chvála.
Souhrn ubohých věcí vracíš mi v zázračném světle:
nemocnice se slepými okny a s vestibuly přeplněnými
od mrzáků zkřivených se usmívají a vítají mne. Zdrávy buďte!
Dvory kasárenské, na nichž se za povelů myjí
rekruti polonazí za hlučného zmatku a hvizdu,
v ostrém křiku polnice! Švadlenky pospíchající,
koketní a bledé, Madony souchotinářské se zlatým smíchem!
59
A vy, půlnoční hvězdy, milovnice žluté, přeludy krčem,
demaskované pod laciným pudrem, jež zvete mne gestem!
Celuji vás a líbám, mé princezny rána, jichž nechci, sám nechtěn!
A pak na konci města, zázraku světla,
tekoucí přelude, řeko, druhdy matná a všední,
nyní jak víno šumící, šupinatá v tisíci svitech,
kterou jak na horách líchu deptají krutě a ryjí,
hloubí a orají hrubí pískaři s veselou písní.
Denní vesmíre můj, soulade osvětlovaný
mým pohnutým srdcem, jež kdysi se vzpíralo, štkajíc:
svíjím tě jak děvčátko malé a spojuji nyní tě rád
věnec pomněnek v souzvuk, úsměv a odvěčný řád.
60
MOUDRÝ FAUN
Ve stínu lesa, v koutech vodometů
já čekám štěstí: přijde hoch či žena?
Kdo mít’ mne bude rád? Jakého bude jména?
Já sobě thyrsos z okamžiků pletu
a čekám s poklidem, až bohům snad se zlíbí
mně poslat miláčka jen letmou pro potěchu:
ať přijde kdokoli, jej něžně složím v mechu
a stejně zahrnu jej štědrostí i sliby.
A rtů tak okusiv, jichž nepoznal jsem lící,
já s věcmi loučím se, jim nenazdvihnuv masky.
Milence opouštím, o pocelech mých snící,
a znaven polibky, jichž okusil jsem právě,
dík vzdávám bohům všem, že krátké tak jsou lásky –
a snít jdu o slunci a zvířatech i trávě.
61
SPARTSKÝ KARNEVAL
Ať sebe víc svět kol nás řádí,
zlou chtivostí jsa rozběsněn,
my spočítali dnes své mládí
a zavřeli je do čtyř stěn.
Ať opilstvím si vesmír jásá,
my netknem’ se už vína ani masa.
Ať ženská pleť se sebe bleděj’ třpytí,
ať sebe tklivěj’ hoboj roztoužen,
mrznoucí srdce píseň neroznítí –
my neopustíme již dnes svých čtvero stěn.
Mrzne-li srdce, ať svět jak chce jásá,
my netknem se již vína ani masa.
Život je spočten, polibky odměřeny,
rozkoš je součet, ženy chvíle jsou,
jen šumné vteřiny, škeble po přílivu jsou ženy.
Jen slzy, ty se nikdy nespočtou.
Co život vlastní jest, o karnevalu víme,
nuž, číší vody, suchý chléb, dnes na smír připíjíme.
62
STARÝ BŮH
Jsem zapomněný Pan, bůh z mramoru, jenž schází,
u rtů mých sprýskaných tkví flétny již jen část,
na místě akanthův uvykli ptáci klást
mým skráním hnízda svá z pápěrek, hlíny, mlází.
Leč sudby neželím. Čas rovně dělí slávu.
Já užil slastí všech: ctnost dívky nevinnou
mi darem nosily a hoši sílu svou.
Já stejně věnčil snem i rozkoší svou hlavu.
Teď stár a v souzvuk spjav slast života i smrti,
svou vděčnost vysílám bouřím i živlům všem,
pokorně čekaje, až torso moje zdrtí.
Kopytu soumara, jenž nechápav a němý,
mne v písek rozdupe a srovná s tvrdou zemí,
chci žehnat’ laskavě posledním polibkem.
63
Modlitba za milence11
Zpěv svatební noci12
Opojený Kentaur15
Plnost života17
Vesna19
Mužské hoře21
Agonie27
Láska – smrt29
Růžový běs30
Jitro v horách32
Dvojí jaro34
Krevní oběh36
Láska při sýru38
Lučba40
Nevěrná42
Svatba v Salcburku49
Dřevěná labuť51
Štěstí na horách53
Píseň žebrákova59
Moudrý faun61
Spartský karneval62
Starý Bůh63
[65]
K. H. HILAR / KRISE
Tato kniha je sbírkou poesie, tištěné v le-
tech 1910 v Moderní Revue a obsahuje
další čísla většinou až do let 1920. Jen něco
závěrečných čísel idylických je z doby poz-
dější. Vyzdobil ji pěti barevnými kombino-
vanými rytinami a značkou Václav Mašek,
byla vydána v Kladně v únoru roku 1930
jako jedenáctý svazek edice
„ZODIAK,“ZODIAK“,
[67]
kterou řídí Jarmil Krecar a vydávají Svato-
pluk Klír a F. J. Klír. Byla vytištěna ve Státní
tiskárně v Praze písmem Malostranská
antikva na italském ručním papíře Fabri-
ano ve 100 ručně číslovaných výtiscích,
z nichž prvních 45 autor i rytec podepsal.
Rytiny vytiskl grafický závod Jana Štence
v Praze.
Tento výtisk má číslo
93
E: av; 2007
[68]