LÁSKA PŘI SÝRU
I.
Přepadla mne láska jako vlka hlad.
Polož se ke mně do mechu, Julie, měsíc svítí, nikde ni šelestu.
Budu tě večeřet. Dlaní ti rozčísnu copy,
polibkem rozpůlím obě tvá ňadra jako homolky,
jediným gestem rozpravím tvé zapletené nohy,
svým objetím rozetnu tvé boky na levý a pravý,
na dnešek a zítřek, nebe a zem,
a rtem jako by břitvou po celé páteři, po celém těle,
od útlé tvé šíje až k malé tvé patě
tě rozříznu jako jablko, neb jako datli,
od černě vlhkého jádra po poslední koneček vlasu
beze zbytku na dva díly v pohanské modloslužbě
na dvě Julie, tu zítřejší a tu dnešní,
tu, kterou smysly mám, a tu, již mám jen v mysli,
idol a tělo.
II.
A když nasytím svůj hlad, a v tobě ozve se hlad,
jímž po lásce hladoví ženy,
rozevru tulácký vak a vyjmu sýr a kus chleba,
dva živly, suchý a vlhký – jako je po lásce tělo
38
ženy a muže. Sevřeni v náruč společně zatnem
divoký chrup v ten sýr a chléb, lásku i hlad v něm otiskujíce.
Ach, to je láska, cit jako pramen okypřující znavené rody!
Vzájemně se požívajíce, vyměňujeme úkoj a slast
podle zákonů výměny látek tělesných
prostě a zřejmě – život a smrt –
polibky jako sousta, jež rozmělňujeme
methodami zažívacími, pokud čerstvý mok prýští se v nás.
III.
Až okorá cit, blaženost vyvře, dopěněna
ulehneš, Julie, na mne, uštvaná laň, na kosmatý mech
něžnou hlavu kladouc v můj vous,
na kamnech stočená kočka.
Vyměnivše tělo a chléb, slast přežvykujíce,
budem si půjčovat dech a své živočišné teplo,
rytmicky svorni – neboť naše láska jest
týž dech a též teplo, kus sýra a ovesný chléb.
39