VESNA
Hřmí jaro vesmírem, miriardamimiriadami svistů,
země se probouzí v předtuše květů, listů.
Jak blesk sjel divý zpěv v mé srdce uvězněné,
pod sněhem mrazivým starostí bědných tlící.
Zas chtivost nezměrnou vyzpívati, vyříci
v divokém rozletu je k samým hvězdám žene.
Zlá země macešská s úskoky fysickými
zdá se zas legendou, zlé lesy ráji mými,
kde mám se setkati s najadou vysněnou.
Chvěji se jako list, rdím se, nedočkav hořím,
z chtivosti pocitů kosmických pocit tvořím,
rozhodnut vesmír, čas proměnit v hračku tvou!
Cítím se obrem být. V úsvitech ranních je mi,
že ložem svatebním mně dal bůh širou zemi,
bych gestem bezmezným moh’ tebe objímat.
Vše zdá se zázrakem mně býti na tvém těle,
trysk prsů, hyždí svaz, útvary boků smělé
jsou mojí vidinou, drážděnou vůní mát.
19
Tak spjati bratrstvím své touhy, v kraji lesa,
Vesno, tě číháme: v jediném gestu nesa
z nás každý mužství své chtivosti probuzené,
jinoši, starci, psi, satyři, červi, brouci,
motýli, kosatce..., ba slavíky slyš tlouci,
v průvodu bakchickém – tvé stádo opojené!
S úsměvem nestálým však tančíš smutným krajem,
jenž milion let stár se náhle stává rájem
všem touhám vzbuzeným, nyvému roztoužení...
Ať srdce tryskají, ať vzpínají se paže!
Ty víš, že polibek jen nové rody váže
ku prsti zestárlé... Víc,Víc cíl tvůj, Vesno, není!
20