DVOJÍ JARO
Po dusné noci jsem vyšel a spočetl počet tepů,
který ještě mi zbývá. –
Stromy, jež včera kanuly sněhem,
dnes pršely květy –
a ty jsi stála na perroně lokální dráhy
ve sportovním dresu, kolena nahá, protěž za kloboukem,
baťoh, sukovitou hůl, pudřenku v ruce,
úzké barvené rty – Jsi hoch či dívka?
Mé srdce chvěje se nejistotou.
Shakespearova Rosalinda z Arden,
či Faidon ze Symposia?
Proč slzaslza, trysklá mi náhle v srdci,
změnila se v květ?
Protože tys na mne pohleděla?
Proč schvátil mne hlad líbati tvé vlasy,
a celovati tvé nahé tělo?
Vše jest jen sen. Na tvůj vlak zvoní signál.
Kdybych byl Sokratem, ty Faidonem, dívko,
celoval bych tvé rusé kadeře v prytaneiu
řka: „Co bude z tvé kadeře zítra?“
34
„K tvé památce ostříhám si vlasy, Sokrate,
s tebou zemře můj půvab –“ řekla bys.
Ale ty, dítě, jsi dívka, tvé pohlaví je sladší,
na cestu svítá ti slunce.
Spěš, nádražím supí tvůj vlak.
S bohem, na neshledanou –
kam jen se hneš, čeká tě láska.
Ale mne číše bolehlavu.
35