LÁSKA – SMRT
Bohyně, můj život jest redukován na tvoje kouzelné gesto.
Tam, kde raněn je k ženě muž, na tom profanním místě
jakoby žertujíc, nic víc než hrající myška,
zapálíš mé srdce a přihlížíš k požáru žertem.
Muž je ti k smíchu, jak se spaluje, odkapávaje žhavě
jako chrámová svíce. Každý tvůj polibek jest říznutí břitvy.
Udílíš rozkoš jako obřadník, který žertvuje obětní zvíře.
Stínáš mi nerv po nervu. Spaluješ srdce ve smyslech.
Mé cévy nemají dosti průměru, aby vrhnuly rázem veškeru krev
do tvého polibku. Vyhlubuješ mne jako dítě tykev
k nejtemnější podstatě věcí. V tobě splývá mé štěstí
s bezvědomem. A já s nejvyšší slastí okouším tebou smrt.
Tak neúprosně pevným rytmem trváš na výši výchvěvů,
jichž blouznivé horoucnosti nemohu snésti.
Zmírám v agonii – a tys jen bledý úsměv. Tak hrozné nedorozumění
položil mezi obě pohlaví Bůh.
Já jsem síla, jež marně do tvé hlubiny tryská, ženský úsměve,
který’s papírovou přehradou mezi tím, co jest a není,
mezi tím, co v lidském štěstí jest rozkoš a co smrt.
Tvůj jediný polibek – nechápavý – dělí mne od nekonečnosti.
Klesám od tvého rtu – spálený motýl v nic.
Jedinou vteřinou děsného úchvatu jsi mne proměnila v obětní dým.
29