SVATBA V SALCBURKU
Já v bílé jen vojenské khaki
běžel ti vstříc – tys napolo slečena taky.
Ať sebe víc důstojně každý z nás se tvářil,
v nás každý vlásek hrál, se usmíval a zářilzářil,
a na peroně když expresní rychlík pískl,
druh druha v náruč jal, jej celoval a tiskltiskl,
a sotva signál jen k výstupu z vlaku zazní,
s baťochy pádíme úprkem jako blázni –
břemena vlekouce, svá těžká srdce obě,
k malému oddechu alespoň v garderobě.
Jak skrýti polibek já chvatem nevěděl.
Jak dítě před ňadrem, já před tebou se chvěl,
co divou horečkou má celá duše bije –
mít již v Perthashof spuštěné žaluzie.
A když jsme tam vstoupili, aniž kdo „vítej!“ řekl,
druh k druhu v úžasu jak před monstrancí klekl,
jak děti nemocné my do pláče se dali,
pláč v očích, na rtech vzlyk, jsme se milovali.
Den pro nás nekončil, nám jitro nevzcházelo,
nás světla úžasem plnilo nahé tělo,
my s lože nesešli, nejedli, nežíznili,
než zhasl polibek, již o novém jsme snili.
49
Co spasmem omdlelou jsem na svém ňadru choval,
na lůžku supper, lunch nám sklepník servíroval.
Ať Traunštein bouřil, hřměl, ať Salcberk blýskal celý –
my neslyšeli nic, my pranic neviděli.
Štkal Domkirch klekání; fontán v Mirabell šuměl,
laškoval Glockenspiel, žádný z nás nerozuměl...
A jako v baladě my – bledých stínů dvé –
hledali v ambitech prstýnky cínové
v důkaz, že vešli jsme do manželského stavu –
na devadesát devět let – dle japonského mravu,
načež jsme obřadně s přísahou pozdě k ránu
hodili prsteny v Mirabell do fontánu.
............................................................................
A dnes, můj bože, dnes – šílíme nebo sníme?
My neznáme se již, my se již nezdravíme.
50