Ty, která idolem...

Rudolf Richard Hofmeister

Ty, která idolem...
Ty, která idolem mé stinné duši pláš, ó dcero předsvitu, jímž v temno žití vláš, – ó kdo tě vykouzlil tak snivou, vábnou, zářící, s tou hvězdou třpytící, jížjiž na čelence máš? Zda prostor sídlem tvým, jež jevíš se jen v snách, ty zdroji paprsků, letící na tužbách a znikající vždy jak cíl, jenž vábně plál – jak svatý, velký ideál, v oblačných výšinách. O zjeve z étheru, čistější Venuše, svěť žití ve šeru mně snivé do duše – ó zůstaň při mně jen, a strhnu s oblaků zář sobě do zraků – plát budu netuše... 16