Vidiny noční.
Je ticho na vodě.
Vánkem a tmou
vrby se dmou.
Ve člunu král
nazírá v dál,
kde hlavy skal
vzdorně se pnou.
Dumavá hlava k ňadrům se níží,
myšlénka slávy velká ji tíží.
Vše mlčí kolem, i tma, jež tuší,
co v duši krále dávný klid ruší. –
Hle z boků skály, z mlhy a páry –
sám duchů král to, opustiv žáry,
vystoupá tiše s družinou duchů –
oj, duše temná, divnou máš tuchu!
Je smutno na vodě.
Větrem a tmou
vrby se dmou.
Ustoupá král
zpět dál a dál,
jak by se bál
plout nocí zlou.
33
Blíží se duchů mlhavé kruhy – –
poznává král v nich bývalé druhy,
oběti svoje z dnů moci, slávy,
jichž kletba zní mu vstříc z temnot návy.
Bledne tvář jeho, ruka se třese
a duše temná umírá v děse.
Tmavý dav duchů úží se stále –
vichrem se vrhá s králem ku skále.
Je strašno na vodě.
Bouří a tmou
vrby se dmou.
Vichr do skal
prázdný člun svál
a děsně smál
nocí se zlou.
34