LAMINGEN.
Je bouřný večer. Nad Tranovem
už pozdní letí hodina,
a v Lomikara zámku novém
se bujná končí hostina.
Pán z Lamingenu zved se v čele,
když k půlnoci se blížil čas,
a schvátiv pohár, začal směle
všech řečí přervav šumný hlas:
„Tak ještě číš, mí drazí páni,
pakpak, jak jsem věšel KozinuKozinu,
vám krátce povím pro zasmání,
i proč dnes strojím hostinu –“
Sám douškem jedním dopil do dna,
jak skrytý žár by ulít chtěl,
teď chvíli hledá slova vhodná – –
teď znovu hlas se rozletěl:
33
„Hoj při poháru tady v smíchu
dost příjemně se vzpomíná,
jak zkrotil jsem tu selskou pýchu
a jak mě Chodsko proklíná –
dnes, moji drazí, rok to právě,
co odboji jsem zlomil vaz,
co Chodům dal jsem k větší slávě
jich vůdce v Plzni na provaz – –“
Tu sálem trysklo trojí „vivat“,
o číši plnou cinkla číš,
a hosté chtěli chvály zpívat,
leč hostitel sám mluví již:
„Ten vůdce jejich! Znali jste ho?
Jan Sladký zval se, Kozina!
on původce byl štvaní všehovšeho,
tož popravil jsem zlosyna.
A celé Chodsko, vzácní páni,
i jeho ženu s dítětem,
ach, bylo vám to podívání –
já k popravě ved’ výletem.
Ba ved’ jsem přímo k šibenici
ty hrdé hlavy z polesí,
by na své oči zřeli všicci,
jak kat jim hlavu pověsí.
34
Já jel se také na to dívat –“
Tu řečníku však selhal hlas,
leč zas to trysklo trojím vivat,
a Lomikar dál mluví zas:
„Tam Kozina – hle – v káře jede,
má ruce spjaté v zápěstí,
krk obnažen a tváře bledé –
tak jede středem náměstí.
aA hledí kolem v lidstva mraky,
– teď shléd’ i moje spřežení,
vbod do mne rázem žhavé zraky
a zahouk’ v bubnů víření –
ó slyším zas ty zvuky staré,
což neslyší je nikdo z vás? –
„Za rok a den! Hoj, Lomikare!
Bůh znova bude soudit nás!“
To vykřikl ten sedlák bídný –
pak popravit se katu dal
tak mužně vám, – tak hrd a klidný – –
Však tenkrát, braši, v hrdlo lhal!
Hle – zdráv jsem! A moc moje rosteroste,
už Kozina i odboj kles’ –
nuž proto, moji páni hosté,
kvas vystrojil jsem pro vás dnes.
35
Dnes rok to bylo! konec strachu!
ať víno teče potokem!
Ty’s, Kozino, byl – odpusťodpusť, brachubrachu,
přec špatným – chacha – prorokem!“
A plný pohár k retům zvedl
a do hrdla ho dlouze lil –
Ha! – Jako křída proč teď zbledl?
Nač oči tolik vytřeštil?
Teď se vší silou mrštil k stropu
ze stříbra číši zlacenou –
a v kalných očích hrůzy stopu
pad’ s hlavou na zad zvrácenou.
A hrůza táhla kolem stolů –
kdos zahouk sálem rozezlen:
„Hoj pane hrabě! Leťme spolu –
čas k soudu dnes! Je rok a den!“
V tom teskná půlnoc bije z věží
a tříská zámku do oken,
kde na koberci mrtev leží
Max z Albenreuthu – Lamingen.
36