ÚVODNÍ.
Jdu sirý životem, v dáli se cesta ztrácí, a vleku za sebou břemeno těžkých prací; když zdá se, jistě že klesnu už pod tou tíží, tu k tobě, Chodsko mé, s obdivem oko vzhlíží: Ty’s novou pružinou, ku práci novým hrotem, ó zemi, skrápěná bratří mých horkým potem! Leč také štěstí znám, radost – či jak to zvete – i úsměv na rtech mojích též někdy zkvete; když ale vichor zlý duší mou znovu skučí.skučí, od TebeTebe, duše mámá, odříkat – ach – se učí: 3 i Tobě květy Tvé osud zlý požal kosou, ó zemi, skrápená z bratrských očí rosou! Ba někdy s životem smrt se též o mne hádá, bych život nasadil, krutý los můj si žádá. Leč i v tak zoufalých chvílích jsem věřte, klidný, a nic se nechvěji o ten svůj život bídný: Ty’s příklad veliký a ve všem vzor můj prvý, ó zemi, skropená bratří mých rudou krví! 4

BULAČINA.
Zdráva buď na stokrát, řeči stará; hlahole našich chat, písni jara, prostičké nářečí babiččino, zdraví tě tvé dítě, bulačino! Když mě máť vinula doma v plénky, ty jsi je měnila v hedbáv tenký, ani ne v hedbávíhedbáví, v pavučinu – proto ji milujimiluji, bulačinu. 5 Při mně jsi stávala nad kolébkou, do ní jsi stlávala píseň hebkou, proto se potěším, odpočinu, slyším-li na chvíli bulačinu. Vidím, ač nejasně, vidím znova, v ústa jak kladla’s mně první slova, proto též nemluvím řečí jinou raději, než svojí bulačinou. Jak matka hrávala’s vždycky se mnou, pozděj mě brávalas v náruč jemnou, nesla v les, na pole, na lučiny – proto jsem dítětem bulačiny. Když pak jsem povyrost’, do školy šel, pohádek, dějin stkvost v ní jsem slyšel, 6 jiná řeč proto je neúčinna, lehce však kalí zrak bulačina. Ke mně se tulila. dala zdraví, v srdce mé ukryla klenot pravý: z duše kdys na jaře s linduščinou vytryská píseňka bulačinou. Často teď bývává ,„hejtou„hejtou“ u mně, v čelo mě líbává, šeptá dumně: „Tobě huž nastává doba činů, chlapče můj, vždy miluj bulačinu!“ Jak bych tě neměl rád, řeči stará? Hlahole našich chat, písni jara, prostičké nářečí babiččino, zdraví tě tvé dítě, bulačino! 7

PÍSNIČKY.
Písničko dudácká, outěcho bulácká, vyrostlá, vykvetlá ze srdce, z úst, jenom nás nevopust, míli sme masopust, trhla však doba zlá – dnes máme půst! Bez drahý svobody jak rejba bez vody, bez slunce kvítíčko humíráme; s pondělka k sobotě v jedný jsme robotě, tebou jen písničko, vokříváme. 8 Hejčák kde klátí se, píseň tám rodí se, dítě nám chlácholí, hukolébá; ba i nás krmí snadsnad, k jaru když bejvá hlad, doma když, na poli není chleba. Často když – těžká věc! – říci chce mládenec: „Hančičko, Bůh to ví – já tě mám rád – – –“ písní to zazpívá, tebou to, zvonivá, vypoví, vysloví snáze stokrát. Ba, taky pravda jest: hněvem když sevřem pěsť, čelo když svraštíme, teskný kdy duch, slyšíme písničku: „Marno vše, Honzíčku!“ – do stolu praštíme – juchacha – juch! Píseň nám stírá pot, křísí nás ze trampot.trampot, posilní, rozsměje – rozveselí, 9 v nouzi ha svízeli zapěj jiji, příteli, ještě že vokřeje zmalátnělý. Ba když už naposled srdce je jako led, ha když nás smrti mráz ve hrob hází, s pláčem ty usedáš, písničko, na rubášrubáš, do hrobu píseň nás vyprovází. Tož tedy hopsa, hej! písničko, nejraděj skoč s námi v plesný rej, rozplameň hruď. Hu nás se dobře měj, s námi plač i se směj, s námi tu vostávej, s námi tu buď! 10

CO NÁM VZELI...
Žilo se z vesela hu nás kdysi – volnost nám umřela, kdo ji vzkřísí? Bejvalo veselo v našem kraji; – chčestí nám zmizelo, kde je mají? Svatý mír kdo pak vzal, kde ho skrývá, že huž tu s námi dál nepřebývá? Půdu proč vzeli nám, lukaluka, pole haž tám k těm skalinám s lesy v kole? 11 Proč vnuk tam podruhem cizích pánů, kde šel děd za pluhem po svým lánu? Ha naše chalupy, nad něž není – plny proč potupy, pohanění? Což nevíš, rozmilý, co se stalo? krvavéKrvavé násilí vše nám vzalo. Vzalo mír, svobodu, štěstí, jmění, z celého pokladu nic tu není. To však nám chmuří líc, život krátí, že nám to nikdo víc – nenavrátí. 12

CO NÁM ZBULO...
Mnoho ač v časech zlých pominulo, něco nám po otcích přece zbulo. Zbula nám písnička v našich chatách, co hned od malička,malička jde nám v patách, co se v ní ozývá, ó, řeč jiná: rodná ha pravdivá bulačina. Zbuly nám šerkový, pevný šaty, stejně jak dědovi nám jsou svatý, 13 v nich sme se zrodili, v nich se rvali, cti si v nich dobyli, zachovali. Zbula nám na konec jedna zlatá po otcích vzácná věc: víra svatá, předkům co svítila bez ustání, v trudech je sílila, ve zoufání. Psohlavcí tož sme, hoj! Tvrdohlaví, zbula nám víra, kroj, jazyk zdravý, to ni meč s bodáky nerozdrtínerozdrtí, Bože, chraň buláky na do smrti. 14

NA STRÁŽI.
(Pod sochu L. Wurzela: „CHOD NA STRÁŽI“.)
„Pro vlast a krále na stráži stále.“ Heslo chodských hlídek.
Co se to tam bělá na té skále šedé, pěšina co pod ní skrze lesy vede? Hoj, kdo to tam sedí pod tou boží mukou hlavu podepřenu mozolitou rukou? Na kosišti kosu v páži třímá smělé, starý Chod tam se psem na hlídce jsou bdělé....bdělé... Mocný širák oči jemu pozastírá a do dáli šedé za hranice zírá – Slyš! Co si to zpívá stařičký ten horal? Chodských stráží je to hromovitý chorál: „Modravou dálavou ve tmu i v jas k oblakům nad hlavou ať žáržár, ať mráz: „Pro vlast a krále na stráži stálestále,“ hřímá můj hlas. 15 V zraku jas sokola, po hranici hlídka jde do kola zpívající: „Pro vlast a krále na stráži stále Domažlící“. Nikdo nás vlasti hráz nepokácí, zahřímá sic mu v rázráz, zaburácí: „Pro vlast a krále na stráži stále Chodovácí“. Z údolí na horu v šířku i dál svěřil nám k dozoru širou vlast král: Pro vlast i krále na stráži stále dosud Chod stálstál. Dokud tu budem žít – Slovanstva hrot – půdy píď nesmí vzít cizí nám rod: Pro vlast a krále na stráži stále bude tu Chod.“ 16

ZA CHLEBEM.
Chudé Chodsko, bez své viny vymořeno bídou juž, nehuživí svoje syny... Proto statnou jejich druž pouští s heslem do ciziny: „V poctivosti jiným služ!“ Na rtech s písní, v srdci s bolem s domovem se loučí muž, táhne lesem, táhne polem v širých krajů šumnou hluš, rozhlédne se ještě kolem – za kopcem pak mizí juž. S ním jen zpěv jde v kraje cizí. Truchlý zpěv ten zdali znám? Píseňka to čistá, ryzí, 17 na dně duše své ji mám, poslechněte! než mi zmizí, věrně vám ji zazpívám: „Chodsko moje les a skála, šedé střechy nízkých chat, kolébka tam moje stála, mám to všecko k smrti rád, chleba tam však roste z mála, v domovu je hostem – hlad. Doma všude bída bledá, bez práce tam naše dlaň, výdělek nám všechněm nedá holá naše chudá stráň, proto naše noha hledá dalných krajin žírnou pláň, proto – hleďte – za svítání sotva jaro rozkvete tvrdý čekan v tvrdší dlani, chudý uzel na hřbetě, jdem si hledat zaměstnání, rozprchnem se po světě. Ha tam doma s dětmi ženy bez nás jak se živí as? V šerce, zpola obnaženy, horké čelo, vlhký vlas, ve pluh těžký zapřaženy vzpomínají s touhou nás... 18 O, můj zrak se v slzách ztrácí, pro ně jenom volám k vám: světem jdem’, jak tažní ptáci, nechte chleba dobýt nám, poctivou-li dáte práci, zaplať Pámbů – Pámbů sám.“ 19

MODLIDBA.
Pane Bože spravedlivý, shlédni s nebe dolů sem, Psohlavců rod kde se živí na území oteckém, zraky obrať k Chodsku dolů, k lidu svýmu, k dětem svým, jak tu v pláči, muce, bolu týráni jsme pánem zlým! Což i Ty’s už, svatý Bože, zapomíl snad na svůj lid? Nevidíš, jak za podnože chtějí nás tu páni mít? Či i Tobě vzeli slávu, nevládneš už světem víc, že nám necháš proti právu plvat stále v smutnou líc? 20 Neslyšíš, jak zle se daří Bulákom zde na světě? Svobody květ se nám maří libovůlí hraběte, v našich lesích, v našich lánech chce, by žili otroci, v širým světě po všech pánech marně ždáme pomoci. Po dobrým když marno bulo, v žilách zkypěl slepý hněv; v pole se nás tři sta hnulo za svobodu cedit krev... Pro vojsko si psali páni, celej pluk hned v poli stálstál, ha nás odvlík’ pro povstání na šibenci, v kriminálkriminál. Tu když pukly všecky páky, šli sme – ach – až ke králi. Je však právo pro Buláky? Není – My sme prohráli... Ha tak už jen jeden zbývá: Si to Ty, náš starej Bůh, jenž se na to s nebe dívá, budeš i Ty pro nás hluch? Nebudeš! Ty v těžké době otrockých nás zbavíš pout, Psohlavcům, když dou až k Tobě, nedáš bědně zahynout, 21 Ty znáš celou jejich muku, vohledů Tys všechněch prost, ó, Ty vztáhneš mocnou ruku nad pomezní jejich hvozd. Nuž tak sám nás, Bože, rozsuďrozsuď, k Tobě nesem celý spor, buď nám zmírni trpký osud, neb nás zhub a vyžeň z hor – buď nám mocí, buď nám radou, ochrannou nám baštou buď, svobodu nám páni kradou, ha Ty sám je za to suď. Jak tam sedíš na nebesku, naše práva zas nám vrať, utěš smutné ve zlém stesku, jejich muka jednou zkrať, obrať k nám své svaté zraky, za pravdu nám věrným dej: za chudáky za Buláky Lomikara potrestej....potrestej... *** Prosba Chodů vyslyšána, splněno zoč prosili: humíráčkem jednou z rána Lomikaru zvonili... Divné jsou ty Boží cesty: bul to právě rok a den, co tám v Plzni na náměstí,náměstí Kozina bul popraven. 22

DOBRÁ VODA.
V stínu lesa kaple nízká, pod tou kaplí voda tryská. Z paty hory jako obra tryská tu ta voda dobrá. Dobrá Voda, voda čistá, na vše rány pomoc jistá. Tož kdy jinde pomoc není.není, semo spějem ku prameni. Přese hory, přese doly nosíme sem svoje boly, všecku víru, naděj, lásku k Matce Boží na obrázku, k Matce Boží, svaté Panně, na oltáři malované. V Dobré Vody svěžím zdroji každý neduh Ona zhojí: 23 ozdraví se choré oči, chromý zdráv si povyskočí, ba kdo rány v srdci nosínosí, Rodičku též Boží prosí. Když se duše rozbolaví, nikdo jiný nepozdraví, v těle stiší hlad i žízeň, v nitru zhubí každou trýzeň, červeň vzplane v bledém líčku. Co to jen je za vodičku? A z té skály tvrdých ramen kdo to vyved’ svěží pramen? To Sám Ježíš z nebes ráje shlédl na ty naše krajekraje. Viděl žalost v každé chatce, proto řekl Svojí Matce. „Na vše rány Dobrou Vodu dones, Matko, ve kraj Chodů!“ 24

V KLENCKÉM KOSTELE.
Kostelíček pěkně bílý, jako šohaj na stráni, starý Čerchov, Haltrav, Díly před Němci ho zaslání. A v tom Klenckém kostelíku, v pěkném Klenckém kostele prostřed zahrad na vršíku lidí vždy jak nastele. Před oltářem kámen velký, hraběcí je na něm znak. Kdys já ptal se staré selky, proč ten kámen velký tak? „Což ti to,“ dí „známo nenínení, nač ten kámen z mramoru? Lomikar by při vzkříšení nedostal se nahoru.“ 25

PLÁNĚ.
Stojí hu nás planý stromy, stojí hu nás na louce, v lítě je tu perou hromy, vichor v zimním palouce. Nespočítáš – věř mi – hanihani, v kerou kolik slítlo ran, na vrchu šak v každý pláni přece hnízdo černejch vran. Rozedřená s mechem kůra místy jenom kryje kmen, smutně chřestí suchá hůra, bez listu to suky jen. Do ví, co se pláním stálo, zasáh je duch Mořeny, zdravejch už tu tuze málomálo, hynou vrch i kořeny. 26 „My je přece máme rádi, necháme si je tu stát, dyť sou naší kamerádi!“ říkal starej Podestát. – Neštěstím to bulo pro ně... Jednou – svatým po Jáně, přijí-li si pancký koně na podniví pro pláně. Lekly se jich černý vrány, létly k lesům na Díly, pláně buly porouhány, vrány v lese sedíly. Vzpomínaly na Kozinu: dvě stě let to teprve, pro lípu – jak pro křovinu – s pány rval se do krve. Krákoral pak havran vráně: „Sou to divný Chodáci – sou huž jako tuty pláněpláně, sou huž teky – chudáci.“ 27

HRÁDEK
Černé lesy na obzoru o něco se hašteří: Nad Houvězdem vizte horu s mladou lesa kadeří! Co se to tam na ní bělá, nad zelený co ční les? Postava čí hrdá, smělá zvedla se tam do nebes? V tmavou noc i v mraků chmuru, kde ho deště, vichry rvou, v jasné dny tam do azuru oblit slunce záplavou po sta letech hrdě vzhůru Kozina zved’ hlavu svou. 28

PO ROCE.
K ŠPILLAROVĚ STUDII CHODA.
Sedí stařec bělovlasýbělovlasý, pod ním leží věrný pes... Starocha co trápí asiasi? Zamyšlen proč hledí v les? Sedí stařec šedohlavý v oblouk sehnut jeho hřbet..hřbet... Podryto proč jeho zdraví? Otravný kde ukryt vřed? Ponuře proč v lesy hledí, proč je smuten, proč tak bled, proč tu v tichém pláči sedísedí, šepce vše teď jeho ret: „Dnes rok zasmíli se pánipáni, Chodsko přišlo vo syna, vo svou pomoc, vo zastání, dnes rok – – visíl Kozina – –“ 29

KOZINOVA.
Nad Plzní chvěje se hvězdná záře... Jaká to píseň zní ze žaláře? Měsíc se truchlivě oknem dívádívá, Kozina v žaláři jak si zpívá –: „Na světě tu právo nenínení, přečtali mi prohlášení, k zločincom že za to patřím, když jsem hájil volnosť bratřím, štyry zdě, ha vokno malý za to že mi páni dali. Že jsem hrozil pánu z Kouta, za to rok že nosím pouta. Že jsem chránil živnost milou, šibenci mi staví bílou, ha že chráním právo svatýsvatý, huž se na ní provaz klátí – 30 bílej provaz, konopěnejkonopěnej, budu na něm pověšenej. Za příklad, ha na pohanu pověsí mě na čakanu. Budou plakat v naší chatce děti tři tam chudý matce, siroty tři matce vdově slyšíš – pane na Tranově? Budou plakat z bídy, studustudu, pověšenej haž já budu. Hu! – Jak truchlá bude sence sirým dětem vověšence. Zejtra huž na krev mou rudou s Lomikarem hledět budou. Zejtra – Bože, pravdo stará – spatříš je i Lomikara, dnes Tě prosím na kolenoukolenou, ustrň se nad mojí ženou – čtyři budou místo pěti – nevopouštěj moje děti... Chraň mý matky hlavu šedou, selský bratry před zlou bědou. 31 Naposled pak ruce obě s prosbou zvedám, Bože, k Tobě. Rok a den až budu v hroběhrobě, Lomikara pozvi k soběsobě, na stolici soudnou sednisedni, hajť semsem, kde chci – ke mne shlédni, haž se vrátí dnešní dobadoba, před svůj soud nás postav oba – –“ V stěžejích zavrzly těžké dvéředvéře, žalářník přichází v ranním šeře, ke spěchu pobízí bez pozdravu: „Vzhůru hoj! Čas je jít na popravu!“ 32

LAMINGEN.
Je bouřný večer. Nad Tranovem už pozdní letí hodina, a v Lomikara zámku novém se bujná končí hostina. Pán z Lamingenu zved se v čele, když k půlnoci se blížil čas, a schvátiv pohár, začal směle všech řečí přervav šumný hlas: „Tak ještě číš, mí drazí páni, pakpak, jak jsem věšel KozinuKozinu, vám krátce povím pro zasmání, i proč dnes strojím hostinu –“ Sám douškem jedním dopil do dna, jak skrytý žár by ulít chtěl, teď chvíli hledá slova vhodná – – teď znovu hlas se rozletěl: 33 „Hoj při poháru tady v smíchu dost příjemně se vzpomíná, jak zkrotil jsem tu selskou pýchu a jak mě Chodsko proklíná – dnes, moji drazí, rok to právě, co odboji jsem zlomil vaz, co Chodům dal jsem k větší slávě jich vůdce v Plzni na provaz – –“ Tu sálem trysklo trojí „vivat“, o číši plnou cinkla číš, a hosté chtěli chvály zpívat, leč hostitel sám mluví již: „Ten vůdce jejich! Znali jste ho? Jan Sladký zval se, Kozina! on původce byl štvaní všehovšeho, tož popravil jsem zlosyna. A celé Chodsko, vzácní páni, i jeho ženu s dítětem, ach, bylo vám to podívání – já k popravě ved’ výletem. Ba ved’ jsem přímo k šibenici ty hrdé hlavy z polesí, by na své oči zřeli všicci, jak kat jim hlavu pověsí. 34 Já jel se také na to dívat –“ Tu řečníku však selhal hlas, leč zas to trysklo trojím vivat, a Lomikar dál mluví zas: „Tam Kozina – hle – v káře jede, má ruce spjaté v zápěstí, krk obnažen a tváře bledé – tak jede středem náměstí. aA hledí kolem v lidstva mraky, – teď shléd’ i moje spřežení, vbod do mne rázem žhavé zraky a zahouk’ v bubnů víření – ó slyším zas ty zvuky staré, což neslyší je nikdo z vás? – „Za rok a den! Hoj, Lomikare! Bůh znova bude soudit nás!“ To vykřikl ten sedlák bídný – pak popravit se katu dal tak mužně vám, – tak hrd a klidný – – Však tenkrát, braši, v hrdlo lhal! Hle – zdráv jsem! A moc moje rosteroste, už Kozina i odboj kles’ – nuž proto, moji páni hosté, kvas vystrojil jsem pro vás dnes. 35 Dnes rok to bylo! konec strachu! ať víno teče potokem! Ty’s, Kozino, byl – odpusťodpusť, brachubrachu, přec špatným – chacha – prorokem!“ A plný pohár k retům zvedl a do hrdla ho dlouze lil – Ha! – Jako křída proč teď zbledl? Nač oči tolik vytřeštil? Teď se vší silou mrštil k stropu ze stříbra číši zlacenou – a v kalných očích hrůzy stopu pad’ s hlavou na zad zvrácenou. A hrůza táhla kolem stolů – kdos zahouk sálem rozezlen: „Hoj pane hrabě! Leťme spolu – čas k soudu dnes! Je rok a den!“ V tom teskná půlnoc bije z věží a tříská zámku do oken, kde na koberci mrtev leží Max z Albenreuthu – Lamingen. 36

POHŘEB.
Silnicí hle šedou s drahou rakví jedou – Zvolna jedou, – zvolna – je to cesta bolná slzami a bědou. V černém smutku paní se sepjatou dlaní za tou rakví v pláči ke kostelu kráčí. Lidu zástup za ní. Strnuli však všicci, úžas v bledé líci. Hoj, – kdo tomu věří? Od kostelních dveří hlas zní hřímající: 37 „Stojte v kroku smělém venku před kostelem! Nejprve mi rcetercete, s kým to vejít chcete, čí ta truhla s tělem?“ Vše se bázní chvělochvělo, v odpověď když znělo: „Čest buď tomu jménu: Maxa z Lamingenu vezeme sem tělo!“ Ale divná slova znějí z chrámu znova: „Jméno jako jméno! Špatně pověděno, koho rakev chová.“ Odpověď tož dána: „Z Albenreuthu Pána, císařova rádcerádce, na Tranově vládce hostí rakve schrána!“ Strachy všichni hynou – neskryji ho hlínou – uvnitř hlas se chechce: „Zem ho znáti nechce, odpověď chci jinou!“ 38 Dvéře rudé rezem žehnány tož knězem: „Tázati se přestaň – mrtvý ten byl křesťan – do hrobu ho vezem!“ Odpověď však zněla: „Koho neznám zcela – tomu na tvé rány neotevru brány – nesmí do kostela!“ Z rakve teď pln touhy vzdech se ozval dlouhý: „Chudý, nah a bosý za přístřeší prosí hříšný člověk pouhý.“ Rozlétly se dvéře, v chrám se průvod béře. Lamingen tam leží pode Klenckou věží v černé hrobky šeře. 39

TŘI SVĚTLÍČKA.
I. I.
Teče voda, teče líně, na kola tlačí: u mlynářů v bílém mlýně na sebe se mračí. Teče voda, jen se plazí po poltrubí k mlýnu: kde těch svárů, lidé drazí, hledat těžkou vinu? Teče voda, s výše padá, kolem těžce točí: na komůrce dcera mladá stírá slzy z očí. Vypravujíť ústa sterá, vypravujíť s hanou, jediná ta z mlýna dcera že už není pannou! A ten z mlýna stárek – věru – nehodný prý synek: on to je, jenž okrad’ dceru o zelený vínek – – – 40 Jedenkrát, když zaklapalo kolo na úsvitě, v mlýně vskutku zaplakalo neviňátko dítě. Zakvílelo, zaplakalo nemluvné to děcko: ze mlýna se stěhovalo veselí hned všecko. Starý mlynář – kdo to věří? – nechce vidět vnuka, nedbá nic, že mladé dceři proto srdce puká. Mlynářka, snad myslíš, stará vnouče že má ráda? Její řeči ode jara jeden křik a váda. – Jaký div, že smutni byli a že vázli v řeči v šalandě i rozpustilí krajánci a mleči. Jaký div, že konec smíchusmíchu, že tu jako v hrobě, jenom mlýn že klape v tichu, pláče nahlas robě – – – 41 Mine týdentýden, mine v muce, ke křtu nejdou z mlýna, marně dcera bílé ruce před rodiči spíná: „Prolila jsem, matko moje, slz, co kapek v řece: oblažte už srdce troje, odpusťte nám přece!“ „„Raděj v pekle bych se dala věčnou mukou soužit, než bych toho synem zvala, kdo mi musil sloužit.““ „Snad vy, otče, odpustíte, slzami vás rosím: smilujte se pro to dítě, smilujte se – prosím –“ „„Pryč jdi na vždy, pryč jdi z domu, nejitři má muka, požehnám-li sňatku tomu, ať mi uschne ruka!““ Pádí voda, pádí divá ode mlýna skokemskokem, mladá dceř se za ní dívá lhostejným už okem... 42 II. II.
V zátočině nade mlýnem, hluboká kde tůně, kde se táhne olšin stínem leknínů mdlá vůně, tam, kde vrby poloshnilé kořeny své smáčí, kde se mlhy šedobílé nade vodou vláčí, poprvé dnes v noci pusté rákosové třtiny, poprvé dnes sítí husté spatřilo snad – křtiny. Pode jezem voda hučí – jinak spalo všecko, když sem stárek ve náruči s matkou přines’ děcko. Tůň se budí. Ve útrobě voda zahučela: na břehu se úže k sobě přitiskla tři těla. Bubliny tři vyšuměly z měkkého vln lože, dvoje rety stejně děly: „Odpusť nám, ó Bože!“ 43 Jak by mládci došly síly – v hrudi dech se krátil, k vlnám níž a níž se chýlí, ach! – už se tam zvrátil! – Trojí výkřik někde v luzích ve ozvěně zmírá, černá tůně ve vln kruzích tiší se a svírá. III. III.
A zas ticho nade tůní – – – či se mýlím přece? Co to vře? Slyš! Co to duní ve hluboké řece? Hoj, to valí kalnou vodu pohněvaná řeka, mlýn je zmaten ve svém chodu, neštěstí naň čeká. Zarazil se, stanul chvíli, co se stalo, hádá, kalný proud vždy větší síly do „lednice“ padá – – Jindy vážné kolo vodní jako blesk už pádí, mihne vrch se, hned část spodní šíleně tu řádí. – 44 A s ním divé ve soutěži uvnitř kola druhá křičí, řvou a tryskem běží, druh chce předčit druha. Poslyš však! Tím děsným hlukem paleční teď kolo vykřiklo a jasným zvukem zaklapalo solo: „Tak! Tak! Zlost ta bývá slepá! Pýchou člověk zmámen“ – tak to kolo v taktu klepá – „srdce má jak kámen!“ Pozved mlynář hlavu sivou, naslouchá juž chvíli, ve mlýně jak vřavou divou jedno kolo kvílí. Také matka křižuje se, zvadlé ruce spíná, na celém se těle třese, když hlas slyší z mlýna: „Mrtvé dcery bílé tělo v černé tůni skryto! Srdce se vám nezachvělo? Není vám jí líto? 45 Probuďte ji k žití zpátky! zlou jste sili setbu! Vaše vnouče s nekřtěňátky volá na vás kletbu! Ještě třetí na dně v tůni s vaší dcerou dřímá – mladý stárek je tam u ní“ – kolo děsně hřímá: – „Kletý – kletý – na vždy kletý“ – v ozvěně zní mlýnem, do všech koutů zvuk ten letí, v tónu vždy zní jiném: „Kletý“,Kletý,“ vržou čepy suché, „kletý“,kletý,“ kola křičí, „kletý“,kletý,“ hučí stěny hluché, „kletý“,kletý,“ voda syčí – V tom se kolo zasmát chtělo, však hlas už mu selhal, hrozně jenom zachraptělo: mlýn jen jen se belhal. 46 Mlynáři krev stydne v těle, ke stavidlům běží, oči hrůzou zkrvavělé, vlasy se mu ježí – Za ním matku ven to žene, také letí k splavu, staré ruce obnažené bijí v šedou hlavu: Nad tůní, kde olše steskem z mlh své hlavy noří, poprvé, hle, matným leskem světlíčka tři hoří... Od té doby každé noci u mlýna se rodí světlíčka tři čaromocí, odtud k tůni chodí, a než svitne zážeh prvý, když se blíží k ránu, dřív než vzplane slunce krví nebes na pavlánu, světlíčka tři rázem splynou ve světlušku jednu, zatočí se nad hladinou a pak – padnou ke dnu. 47

LEGENDA. (VĚNOVANÁ MALÉ MAŘENCE KOTRBOVÉ.)
Svatý Petr s Kristem Pánem kráčeli kdys chodským lánem. Chudý kraj a lidi chudé potkávali cestou všude, a když přišli v naši vísku – ach – tam páslo na strnisku drobné dítě stádo husí. „Co to dítě tady zkusí!“ – soucit hnul se v svatém Petru, „v dešti je tu, parnu, větru, kdyby chtěl jen, Pane Kriste, mohl bys mu pomoct jistě.“ 48 Kristus Pán hned řekl jemně: „Zavolej to dítě ke mně!“ Přišlo dítě v ruce s prutem, boso bylo v chladu krutém, záplaty má na kandoušku, záplaty má na fěrtoušku. „Co mi chcete, vzácní páni?“ optalo se bez váhání. „Ulehčit chci tvoji muku“muku,“ na hlavu jí vloživ ruku slavně řekl Kristus Ježíš – „ať už bílé husky střežíš, ať tě nouze v žití potká, aneb bolest srdce protká, neštěstí ať trhne na tě – slibuji ti svatosvatě: jako nejšťastnější žena vždycky budeš – „spokojena!“ Oko Krista svitlo láskou, rozloučil se s – husopaskou. 49 OBSAH.
Úvodní3
I. PÍSNĚ: Bulačina5 Písničky8 Co nám vzeli11 Co nám zbulo13 Na stráži15 Za chlebem17 Modlitba20
II. Z CHODSKÉHO KRAJE: Dobrá Voda23 V Klenckém kostele25 Pláně26 Hrádek28 Po roce29
III. POVĚSTI: Kozinova30 Lamingen33 Pohřeb37 Tři světlíčka40 Legenda48
E: až; 2007 50