LETNÍ VEČER DOMA.
Červánky rudé do modra se vpily,
vzduch lehký je a voní mámivě.
Jde roztouženým krajem večer bílý
a bez cíle se toulá po nivě.
Vášnivé písně na své housle hraje,
pohádkovýma hledí očima.
To sváteční a snivé kouzlo kraje
svým teplým smutkem sladce dojímá.
Tak ležím prostřed rozkvetlého léta,
do nebe zírám stromů průseky.
Nedoléhá sem divoký ruch světa,
jenž je tak nekonečně daleký.
Nezvyklé ticho do duše mi vtéká,
pták divných barev v ni jak zalít’ by.
Nálada mdlá a nevýslovně měkká
na rty mi nutí slova modlitby:
Večere letní, něhou prosycený,
přikryj mě klidem jemných perutí,
nechť jako vlahé políbení ženy
mě ukonejší tvoje dotknutí.
Vy, lesy černé, vlídně pohlaďte mě
svou hudbou šumnou, již mám tolik rád.
Ty syna svého přijmi, rodná země,
jenž přišel k tobě síly načerpat.
28