KDYŽ ZPÍVÁ MLÁDÍ.
VERŠE (1903–1906).
S obálkovou kresbou a linkou V. H. BRUNNERA.
1906.
Nákladem A. Boučka v Praze 275-II. – Tiskl V. Popelka (maj. Šmíd a spol.) v Týně nad Vltavou.
[1]
Když zpívá mládí...
VERŠE
(1903–1906.)
[3]
MNĚ NĚKDO UMŘEL...
Mně někdo umřel dnes, já slyšel jeho povzdech,
jak útlou květinu když vítr přelomí.
Pláč tichý, drásavý šel po ztemnělých hvozdech,
kde křídla bělavá se chvěla nad stromy.
A něco sřítilo se v nivách mojí duše,
a marně proudily tam horké slzy mé.
Já půjdu životem tak zlomeně a hluše...
Oči se nezvednou a duše nevzplane...
5
ZDE MOHLY KVÉSTI RŮŽE.
Nesmírný smutek mi zaplavil duši,
valí se od břehu k břehu.
Bože, kéž mohl bych vyzpívat jednou
tu jeho vražednou něhu!
To chápu: Mohly zde růže kvésti,
svět se moh’ rozvonět růžemi.
Veliké štěstí, jasné jak slunce,
mohlo se usmívat na zemi.
Ale pak přišly ty záhubné deště,
pršelo dnem i nocí...
Ó bože, tak najíti v sobě sílu,
ten smutek vyzpívat moci!
6
ZBLOUDIL JSEM S CESTY...
Dnes pochopil jsem, že jsem zbloudil s cesty,
s té jediné, jež k cíli přivádí.
Pro touhy veliké, sny s gigantními gesty,
já zapomněl jsem zcela na mládí.
Zbloudil jsem s cesty... Měsíc pode mračny,
a nevidím ni na krok před sebe.
Opodál číhá vrah můj krvelačný.
A je už marno prosit do nebe.
Tož tady zvadnu, jedovatý kvítek,
a – zbloudiv s cesty – padnu do bláta.
Rodiče cnostní buržoasních dítek!
Výstražný příklad vám dá bajka ta.
7
DNES VŠECHNY SMUTKY...
Tak stále jíti sám, bez blesků úsměvu,
tou pouští vyprahlou, bez slasti, bez hněvu,
a nikdy nedojít a nezřít cíle svého..!svého...!
To stálé klesání – v tom leží půvab všeho.
To stesku heslo jest, jenž vtrhne, vítězný,
do slavných království a černě zbarví sny,
toť kouzlo sladkých vět, jež dozněly kdes’ v dáli,
toť růží vůně mdlá, jež v jaře zumíraly.
A dnes, dnes nejvíce v mém srdci pláče žal.
(To Někdo ukrutný ty květy olámal!)
Dnes všechny smutky vzbudily se, jež spaly kdesi na poli,
a do temného večera jich zoufalá píseň hlaholí.
8
POUŠŤ.
Nebe má šedou barvu olova,
těžkého kovu, jenž se v duši spouští.
Já jdu tak sám a smuten, bez slova
tesklivým krajem, jenž se zove pouští.
Po temných dnech, v nichž touha za světly,
po chvílích skepse, které bylo mnoho,
po dlouhé pouti růže vykvetly,
krvavé růže... kvetly pro nikoho.
Nebylo retů, jež by zahřály,
nebylo zraků, jež by naděj vlily.
Tesklivá poušť se táhne do dáli.
A já jdu sám a smuten, beze síly.
9
PÍSEŇ.
K. Procházkovi.
Za noci kvítí vykvetlo
zoufale chudé.
Na ráno čeká, na světlo,
na slunce rudé.
Jdou hodiny a týdny jdou
a mraky stojí nad vodou,
nad příšerně temnými lesy.
A slunce – je v daleku kdesi.
Nebe je pusté bez boha,
bez slunce smutná obloha.
A kvítí čeká na slunce,
rosa mu pláče v korunce.
10
NÁLADA PODZIMNÍHO VEČERA.
Dnes víc než jindy vzpomínat mě nutí
den šerý všeho, co kdy ztraceno.
Tak bezstarosten a tak bez pohnutí
nezvednu nikdy kleslé rameno.
Uvadlá růže do snů krásně dýchá,
jak zašlých časů dávná nádhera.
Ale ty hlasy, hrozné hlasy ticha!
Ty bílé ruce smutku večera!
Ty hrozné hlasy zlíbají ti oči
a v srdce klidné cestu najdou si.
Ty bílé ruce kol hrdla se točí,
ty bílé ruce zvolna zardousí.
11
STARÉ HRADY.
Jsou staré hrady dávno opuštěny,
zarůstá travou smutné nádvoří,
komnatou bloudí vítr roztoužený
a svatý oheň v kapli dohoří.
Erb nade branou rozpadá se zvolna,
do tmavé noci střílny zírají.
Jak vzpomínka, jež přijde, mdlá a bolná,
jde divný smutek celém po kraji.
Jen s hradní věže ještě světlo čeká,
jen s hradní věže ještě světlo bdí.
Tam stále někdo hledí do daleka,
však nikoho v té dálce nevidí.
A starý hrad se v zříceniny hroutí,
nepřijde nikdo trosky spasiti.
A kdosi hyne na daleké pouti,
Veve věži světlo brzy dosvítí!
12
ZTRACENÉ VOLÁNÍ.
Bloudil jsem zapadlou krajinou
a blátem jsem se brodil.
Teď volám, volám po někom,
kdo by mne vysvobodil.
Nesmírně úzkostný je můj hlas,
zdá se, že naděje nemám.
Nesmírně úzkostný je můj hlas,
propadlý zoufalým trémám.
Nebe jest bezútěšně zšeřelé
a nezná smilování.
Hrozivá černá oblaka
se nad zemí bojácnou sklání.
Já ještě toužebně hledím
do neznámého daleka
a stále ještě čekám,
kde dávno nikdo nečeká.
Ztracené volání do dálky bloudí,
černými mračny se brodí.
Tu já tu smutně v obzory volám:
„Ó, kdo mě vysvobodí?“
13
A NEMÁM ODVAHY...
A nemám odvahy tu růži utrhnouti,
tu hříšnou růži s leskem žlutavým.
Ač snů mých hrady již se zvolna v trosky hroutí,
svým pyšným touhám nových nestavím.
Jsou zraky dávno již tou rozcukány touhou,
li srdce tichá touha rozjitří.
Po hrozné cestě té, jež byla zlou a dlouhou,
prý bílé ráno přijde nazítří.
Však ne, já nevěřím: to jenom vítr dneska
burácí děsně poli, přes lesy.
Snad řekneš: naděje je stále ještě hezká.
– – – Pavouček malý přízi přede si.
A zbývá jenom už ji komus na krk hodit
s bázlivým pomýšlením na zkázu,
dušičku hříšnou ještě vysvobodit
posledním zadrhnutím provazu.
14
DNES CHTĚL BYCH LÍBAT...
Dnes chtěl bych líbat jedny žhavé rety
a v jedněch očí hledět hlubinu.
To proto jen, že život můj je kletý,
a že už brzy bídně zahynu.
Má touha je už hrozně rozžhavena
a možno je se o ni spáliti.
Je vlastně jejím ztělesněním žena,
a její podnět: smutek ze žití.
Takový smutek, který nezná hrází,
jenž rozlije se z dálek do dálí,
paprsky teskné po hladině hází,
radosti ničí, jež tu zůstaly.
A nebe je tak šedě popelavé,
v mé duši zánik zpívá písničky.
Dnes chtěl bych líbat jedny rety žhavé
a cítit věčnost, člověk maličký...
15
POSLEDNÍ TOUHA.
M. R.
Hluboce vzdychly zadumané lesy – –
Tož nenašel jemjsem ani člověka!
Má duše se už všeho boje děsí
a každá cesta je mi daleká.
Chtěl bych jen hlavu sklonit v jedny ruce
a v jedněch očí hloubi utonout.
Srdce by ztichlo, které bije prudce,
volně by plynul horký krve proud.
Takové oči, v kterých kvete mládí,
jásavé oči, v kterých píseň zní –
ty Vaše oči duši moji svádí.
A toť má touha, touha poslední.
Neb všechny touhy zvolna pomřely mi,
odešly tam, kde nikdo nečeká.
Má mladá síla zahynula s nimi,
a každá cesta je mi daleká.
16
PÍSEŇ O ZAVÁTÝCH CESTÁCH.
A chtělo se mi náhle zaplakati,
svou celou bolest v něhu slzy vlít.
Poslední hvězdy pod mraky se tratí
a temnou nocí nepronikne svit.
Dnes mě má hlava bolet nepřestává,
to je už, myslím, konce počátek.
Kdes v dálce za mnou, tam je píseň žhavá,
kam nepřijdu já nikdy nazpátek.
Teď teprv zřím, že nemožno jít někam:
jsou všechny cesty sněhem zaváty.
A já se už i svého hlasu lekám,
sám sobě říkám: bídný, proklatý.
17
FINALE.
Nevím, proč asi srdce mé
tak smutně zavzlykalo.
Pámbu mě, tuším, nemá rád,
a když, tož jistě málo.
V neplodném stesku uvadá
moje ubohé mládí.
Nikdy jsem věru nečekal,
že všechno takto zradí.
Už také časem zapláču,
děťátko revoluce.
Toužím po bílém plaménku,
jenž by mi ohřál ruce.
Jdu opuštěnou ulicí
a k dobrodružným jízdám
frivolní hloupou písničku
si ze zoufalství hvízdám.
Nějaký netvor ohyzdný
si na mě brousí zuby.
Lodička mého života
se řítí do záhuby.
18
PÍSNIČKA KONCE.
Ve světě se lecos přihodí.
Myslete si, že jsme na lodi.
Krásný výjezd, radostno se dívat.
Šátky vlají, nadšeně zní vivat!
Širé obzory jásají vstříc,
jásá jim v ústret veselá líc.
Smavé dálky vlídně kynou,
slunce padá nad domovinou.
V duši sny o příštím životě,
v dáli vše, co kdysi rvalo tě.
– Ale hle, malý útes, korály,
prostory vodu nabraly.
Moře dno mnoho přijme bez křiku.
Snad řekneš: slavný obraz zániku.
Stožár však padá, jenž byl pyšně vztýčen.
– – – – – – – – – – – – –
Bez obrazu řečeno: jsem zničen.
Stěží udržím se nad vodou.
Žiju už jen jaksi náhodou.
Na konec přec voda pohltí.
(Rozumějte: mluvím o smrtismrti.)
Odejde někdo, někdo přijde.
To proto, že jsme jenom lidé.
Na dálky nesměle ťuká
jara teploučká ruka.
Do srdcí jaro sahá.
A já se do nebe dívám,
zmírajícím hlasem zpívám
písničku sebevraha. –
19
NIC NEZBYLO MI...
M.
Dnes vidím, jak jsem nekonečně chudý,
svým celým žitím k smrti znavený.
Nic nezbylo mi, nežli slepé pudy,
jež hoří ve mně zlými plameny.
Za temných nocí potácím se tiše,
mlčícím dálkám vypláču svůj žal.
Mé srdce nějak nepokojně dýše,
mé srdce, jehož jsem se tolik bál.
A v nestřežené zastaví se chvíli,
do noci dlouze, hořce zasténá.
Ve mračnech chodí jeden přízrak bílý,
je to má mrtvá touha plamenná.
Má ve vlasech snad ještě rudé květy.
Tesklivý večer leží na nivě – – –
– – – – – – – – – – – – –
K vlhkému oknu přitiskna své rety
do světla budu zírat dychtivě.
A na rohu stát budu, žebrák lásky,
o malý dárek ruce vztažené.
Chtěl bych Vám aspoň pohladiti vlásky,
pohádko smavá, drahé dítě mé.
Však ne, už ne. Vy nikdy nepřijdete.
Své bědné ruce marně rozepnu.
Květ zářící v mé duši nevykvete,
já spatřím v ní jen smutek šedých dnů.
20
V NOČNÍ KAVÁRNĚ.
Pokojní lidé dávno spali doma.
Ó, v teplých ložích je tak přeblaze.
Se srdcem žíznivým a žíznivýma rtoma
my bloudili jsme ještě po Praze.
Sentimentální povzdech už je marný,
uvadne navždy ten náš pyšný květ – – –
Konečně zapadli jsme do kavárny,
kde elegantní bývá polosvět.
Polity vínem byly brzo stolky,
stoupalo vůčihledě veselí.
A koketovat začínaly holky
se mnou a s opilými přáteli.
Já nejsem ještě blaseován zcela.
Zbyla mi přece jiskra vědomí.
Radosti vlna odplynula vřelá
a náhle tolik teskno bylo mi.
Do rukou těžká klesala mi hlava.
Zoufalý smutek do duše mi leh’.
Já viděl jsem, jak šla má milá plavá
rozkvetlým sadem v pestrých záhonech.
Šla zkvetlým sadem čistá tak a bílá,
jak dívala se kdysi do mých snů.
Mé hříšné čelo vzdušně políbila
a ztratila se temných do stínů.
21
Podivně nějak skončil tento příběh.
Já pláč jsem sotva přemoh násilně,
do noci pozdní rozrušen jsem vyběh,
kde slabě hořel už plyn v svítilně.
Má duše byla neobvykle měkká,
nálady dusné v náruč vzaly mě.
Pod mostem dlouze zahučela řeka
a já jsem plakal hořce, upřímně.
22
JSOU VÝŠKY PYŠNÉ...
Jsem v úpadku. I smát se zapomínám.
Můj smutný hrad se v trosky rozpadá.
I bude třeba obrátit se jinam,
až dozpívána bude ballada.
Jsou výšky pyšné, nedohledné kdesi,
slunce v nich hýří, mládí kvete tam,
jsou zlatá pole, neprostupné lesy,
jas života a skvoucí lásky plam,
hlas zvonů kraj ten v hedvábné mhy halí,
a stále měkká jarní nálada.
Tady je tma a někdo pláče v dáli,
kde nad ruinou slunce zapadá.
23
REKONVALESCENCE.
Konečně jsem se probudil
dlouhého ze spánku,spánku.
Konečně zase spatřil jsem
rudý svit červánků.
Po dlouhé noci, jež záhubně
na prsa dopadla,
na prsa uboze vychudlá,
předčasně uvadlá –
přece jsem rána dočkal se,
jež přišlo jásavě.
Na břehu Bečvy ležím teď
vonící ve trávě.
Slunce mi teple líbá tvářtvář,
do srdce vtéká mi.
Podivno, že ty polibky
tak sladce omámí.
Podivno, že ty paprsky
do duše nalejí
takových zdravých, smavých tuch
jásavých nadějí
na šťastné dny, jež přijdou mi,
radostné na mládí,
na slunce, které krásné sny
svým teplem pohladí.
24
JÁ NA VÁS ČEKAL JSEM...
Já na vás čekal jsem, na sen své touhy žhavý,
já po vás volal jsem, když přišlo mládí mé.
A často vzpomněl jsem na vůni vaší hlavy,
na smutek života, jímž oba kráčíme.
Pod slunce laskáním se otvírala země
a jaro bylo teplé, vonící.
Ó hledám Vás. Kde jste? Proč nepřišla jste ke mně,
když jsem šel opuštěn ponurou ulicí?
Tenkráte byla řeka rozvodněna.
(Ne že bych pomyslil: ta lůžko uchystá!)
A vy jste nepřišla. To byla jiná žena.
A voda byla kalná, nečistá.
25
PÍSEŇ ŽIVOTA.
Už nebojím se toho, co mě zradí,
co černým křídlem zlobně třepotá.
V krvavý květ mé vypučelo mládí,
já zpívám pyšnou píseň života.
Je všechno skryto v smavé písni oné.
Má láska, smutek, touhy veškery,
zoufalý výkřik toho, který tone,
teplo, jež táhne mými večery.
Radostná bouře, jež se rozhlaholí
a zaburácí mrtvých do krajin,
slunce, jež vzplane nad mladými poli
a vleje sílu v země plodný klín.
26
TY LETNÍ VEČERY...
Ty letní večery, jež budou plny vůně
a tepla měkkého a snivých soumraků,
mně květy přinesou, po nichž mé srdce stůně,
a harmonii svou mně vdýchnou do zraku.
Mé čelo políbí jich nebe vybouřené
a písně jásavé mi v duši naleje.
Já dálky spatřím pak, své dálky vytoužené,
kde pyšně rozkvete má mladá naděje.
Co v duši bouřilo, to na dně jejím usne,
jen plamen bělavý tam k nebi zahoří.
Jak vraky černavé v hloub klesnou vášně hnusné,
a blahem vyjasní se snů mých pohoří.
27
LETNÍ VEČER DOMA.
Červánky rudé do modra se vpily,
vzduch lehký je a voní mámivě.
Jde roztouženým krajem večer bílý
a bez cíle se toulá po nivě.
Vášnivé písně na své housle hraje,
pohádkovýma hledí očima.
To sváteční a snivé kouzlo kraje
svým teplým smutkem sladce dojímá.
Tak ležím prostřed rozkvetlého léta,
do nebe zírám stromů průseky.
Nedoléhá sem divoký ruch světa,
jenž je tak nekonečně daleký.
Nezvyklé ticho do duše mi vtéká,
pták divných barev v ni jak zalít’ by.
Nálada mdlá a nevýslovně měkká
na rty mi nutí slova modlitby:
Večere letní, něhou prosycený,
přikryj mě klidem jemných perutí,
nechť jako vlahé políbení ženy
mě ukonejší tvoje dotknutí.
Vy, lesy černé, vlídně pohlaďte mě
svou hudbou šumnou, již mám tolik rád.
Ty syna svého přijmi, rodná země,
jenž přišel k tobě síly načerpat.
28
JSEM TICHÝ POETA...
Jsem tichý poeta a romantický snílek,
do hlubin báječných mě sen můj ponoří,
vášnivý milovník jsem erotických chvilek,
jež duší planou mi jak maják na moři.
A nevím ani jak – a octl jsem se tady.
Chlad mrazný táhne tu a srdcem proniká.
V tom chladu dohasl můj veškeren žár mladý,
nic ve mně nezbylo,nezbylo než touha veliká.
Ta touha planoucí, vše obejmout a vztýčit,
do dálek nesmírných svůj rozhoditi jas,
neznámé květiny svým teplem nechat klíčit
a bujnou úrodou se naplniti klas,
snad stále jíti sám a cestou smutnou, dlouhou,
snad život nenajít a hynout zemdlený.
Já plně rozhořím tou velikou svou touhou,
jež ve mně rozpíná své mocné plameny!
29
ČESKÁ PÍSNIČKA.
Má milá, obloha je nízká,
a mraky v duši padají,
frivolní písničku kdos píská,
jež rozléhá se po kraji.
Takové směšné perspektivy,
jež netáhnou se do dálky,
touhy, jimž šosáci se diví,
střízlivě hloupé morálky.
Chtěl bych to do nebe vyzdvihnouti,
ukázat dálek průhledy,
vzkřísiti duše, jež se hroutí,
a vrhnout slunce na ledy.
Do srdcí nasypal bych květů,
zraky bych láskou roznítil
a do dalekých, nových světů
bych svojí duší posvítil...
30
NA MOTIV Z V. DYKA.
Nemáme moře, nemáme moře.
A básníků se zmocňuje hoře.
Moře se bouří, moře se pění.
A velmocenské postavení!
Uléhá dusno na Čechy,Čechy.
Moře by dalo útěchy.
Spáchalo na nás nebe zradu –
Dalo nám něco za náhradu?
Nesmírná bahna, bez mezí,
nad mořem v Čechách vítězí.
V bahnech si pěkně zaživoří
vlastenečtí redaktoři.
I jiné jedovaté kvítí
do nocí fosforečně svítí.
Nad bahny temné večery.
A v bahnech klíčí affairy.
Affairy někdy pokrokové.
Vražedná plíseň z bahen plove.
Tož nelkejme, poeti mladí.
Což bahno moře nenahradí?
31
NA NOVÉ CESTY.
A bude nutno mnoho opustiti,
než Svatá Zem se zrakům objeví.
Nějaká hvězda kdesi v dálce svítí,
snad možno u ní najít úlevy.
V divoké chvíli zporážel jsem cíle,
daleká hvězda už mě neláká.
To bude jednou, v smavé noci bílé,
kdy ve mně vzpučí touha tuláka:
Vrhnout se v náruč rozvášněným bídám,
s životem bít se o každičký den.
Té kruté půtce, v které padne, vydám
sentimentální, nesplněný sen.
A zapřu mnohou ze svých nenávistí
a naučím se lecos milovat.
V jednu chvíli nebudu mít co jísti
a v druhou chvíli budu míti hlad.
Ale ta duše nekonečně vzroste,
zápasy kruté duši zocelí.
Až přijde život ve své kráse prosté,
zatopí ji pak svými pocely.
32
JEŠTĚ JSOU BÍDY...
To včera byl den zoufalý a prudký.
Nepřítel octl se až v táboře.
– Tož musím zapříti své všední smutky.
Pošlu je třeba někam za moře.
Ještě jsou bídy veliké a děsné,
jež zastrou všechny malé bolesti.
Ještě dráp hladu v zraky tiché klesne,
jde ještě světem velké Neštěstí.
Nutno se vrhnout do zápasu s bídou,
přes řeky krve mosty budovat.
Snad ještě časem drobné smutky přijdou.
Ale je nutno s větším bojovat!
33
NOVÁ PÍSEŇ NA STAROU MELODII.
Až v hloubi duše zaslechl jsem zvuk
(pan Viktor Dyk cos, tuším, slyšel taky.)taky).
Stotisíc zdvihlo zčernalých se ruk
a zasvítily vpadlé dávno zraky.
O podvrácené snil jsem ethice
(viz Viktor Dyk, Marnosti, číslo dvacet),
o moři, pobouřeném velice,
jež staré, těžké hříchy touží splácet.
O lodích, které vlnou strženy,
o pyšných lodích, kterým praskla rahna.
– – A vidím jen kraj pustý, schmuřený,
v něm poutníka, jenž neví, kudy z bahna.
34
PO STOPÁCH RÁNA.
To byly aleje temné, kudy jsme šli.
Kráčeli jsme po stopách bílého Rána.
A lidé říkali, kteří nás viděli,
že nadarmo cesta naše vykonána.
Že nezřeli nikdy bílé Ráno tu jít.
Že asi někde je, však v nesmírné dáli.
Že nenajdem ho, rušíme alejí klid.
Však my jsme se jen na sebe pousmáli.
A jdem již dlouho, dlouho lesy temnými,
zda nebude temno paprsky protrháno.
Krajiny temné jsou. Zář neplá nad nimi.
Však v duši cítíme to: Přijde, přijde Ráno.
35
UBOHÉ OČI..OČI...!
Ubohé oči, zarudlé pláčem
za nocí kruté bolesti!
Vpily se do vás stesk a bázeň,
na dno vám lehlo neštěstí.
Vidím ve vás zaplanout blesky
nějaké touhy horoucí.
Sníte snad o nádherných květech,
o květech země budoucí.
Ale marně, ubohé oči!
Květy se nikde nezjeví.
To že jen stále v otrockém pláči
hledáte marné úlevy.
Nezkvete nic, co zalily slzy,
všechno mráz drsný popálí.
A jenom smutek, nesmírný smutek
rozpláče se tu do dáli.
Pro budoucí žeň se do země musí
uložit síly semena.
Musí je živit vzdor a touha,
krví musí být zmrvena.
36
CHTĚL BYCH SE POMSTÍT...
Chtěl bych se pomstít, za všechno pomstít,
rozrazit pouta odvěká,
plamennou pochodeň odboje hodit,
probudit chtěl bych člověka.
Za jeho malost, za jeho směšnost,
za všechnu životní tragiku,
za podvodnou vůni omamných růží,
za klamnou píseň slavíků,
za červánky rudé, jež na nebi planou,
jež ale ráno nevěstí,
za lásku stále hlásanou marně,
která nebrání neštěstí,
za ráje, které nepřijdou nikdy,
za peklo, jež už tady je,
za krev, jež teče plnými proudy,
kterou modlitba nesmyje,
za všechny touhy, jež rozbily hlavu,
za slunce příliš daleká –
chtěl bych se pomstít, krvavě pomstít
za celý život člověka.
37
GLOSSUJI HOŘCE...
Jsem uzavřen v ovzduší šerém
uzoučkých nízkých obzorů.
Curriculum: jsem desertérem
rudobílého praporu.
Miláček pokrokových židů
(viz drobné půtky v „Rozvoji“),
glossuji hořce svoji bídu
v bázni boží a pokoji.
A hnusí se mi dobrodiní,
jež zaplatí se zapřením.
Odpusť jim, nevědí, co činí.
Ale já už se odměním.
Neb čekám jenom na tu chvíli,
kdy srdcem v žhavém nadšení
rozšlehne se mi plamen bílý
a všechno v popel promění.
Já, tichý ctitel revoluce,
v ústraní toužím sám a sám,
neznámým krásám tisknu ruce
vstříc hledě slavným revoltám.
38
NĚCO VZRŮSTÁ VE MNĚ...
Dnes cítil jsem, že něco vzrůstá ve mně,
to nový život ve mně rozkvétá.
Nějaká síla, kterou bouří Země.Země,
nějaká síla velká, prokletá.
Síla, jež ničí, síla, která tvoří,
své kořeny v mé duši zapustí.
Divoká píseň v krvi mojí hoří,
kde nemohl květ žádný vyrůsti.
Výkřiků tisíc v píseň tu se steklo,
tisíc kleteb rozkřiklo se v ní.
Pláče v ní bídy nekonečné peklo,
zpěv nových dálek zítřku slavně zní:
Vzepneme ruce, ztroskotáme hrady,
volnému slunci otevřeme svět,
budeme živit jasný oheň mladý,
v chatrče nízké zasadíme květ.
A z něho něco obrovského vzroste,
co vezme zemi do své náručináručí.
Své malé bohy za ochranu proste.
Veliká síla nad ně vypučí.
39
BUDOUCÍ ŽENA.
Ukolébavka.
Panenko bílá, uhlazená,
máš ještě oči nevinné,
až jednou z tebe bude žena,
najednou vše to pomine.
Máš ještě čistou, tichou duši,
není v ní klam a není lež,
jí neznečistí hříchu tuší,
však jednou jej v ní nalezneš.
Tvá duše milovat ti velí.
Uplyne roků nemnoho,
svět budeš nenávidět celý
a nemilovat nikoho.
Pak povadneš v kuchyně kouři
a při románech Carlénky.
A netknou se tě, které bouří
dušemi nové myšlénky.
Též budeš chodit na kázání
a jádrem budeš processí – –
Ó dítě, netušíš to ani,
co z tebe osud zpřede si.
Spi, tvore maličký a mladý,
nevíš, kam jdeš a proč jsi tady –
40
PÍSNIČKA,
kterou jsem si zpíval v máji.
Polibky jara vzduchem plovou,
sto zvonů v srdci vyzvání.
Slečinky chodí na májovou
a poslouchají kázání.
Slečinky tiché buržoasní
se ku svým bohům pomodlí.
Rány, jež časem z dálky zazní,
jich nevyruší z pohodlí.
Já, člověk zlý a bez mravů,
podivnou touhou rozhořím.
doDo dlaní tisknu horkou hlavu
a se svým srdcem hovořím.
Dívku, jež nemá žádných cností,
chtěl milovat bych láskou zpit.
A šli bychom tak, všeho prosti,
čím chtěl v nás život lidi skrýt.
Neb není láskou, co jí zovou –
sentimentální vzdychání.
Polibky jara vzduchem plovou,
sto zvonů v srdci vyzvání.
*
Slečinky chodí po náměstí,
ve zraku bílé plameny,
tak trochu vzteku, trochu štěstí
a tužeb, které stajeny.
41
Zázračně sladkým perspektivám
se moje srdce otevře.
Já jednu žhavou píseň zpívám,
která mi v krvi prudce vře.
Tu píseň slunce věčně mladou,
jež povede nás k životu.
Polibky jara ve hrob kladou
vše, co už navždy shnilo tu.
42
PŘED RÁNEM.
M. T.
Podej mi ruku, moje vyvolená,
noc je tichá a hluboká.
Nechť probudí se v tobě žena,
kde zřeli dřív jen otroka.
Továrna mlčí nerušeným klidem,
veliký ve dne, krutý vrah.
Ze města spícího my sami vyjdem
v pole, jímž jarní vítr táh.
V pole, jež voní tmavěrudým květem,
životem novým příštích dní.
Pojď, půjdeme se rozloučiti s světem,
jenž pod námi tak blažen sní.
Ze srdcí vyrvem starých tradic špínu,
jež shnilým světem zavání.
Nepůjdem dále v autority stínu,
zapějem píseň svítání.
A srdce naše bude zotvíráno
pro všechny krásné naděje.
Půjdeme spolu pozdraviti ráno,
jež nás svým sluncem poleje.
Nuž, nechme spáti všechno to, co shnilo,
než prvý záblesk jitra pad.
Budeme stavět smavé slavné dílo,
boj dobrý budem bojovat.
43
ROMANCE NEVĚRECKÁ.
Salony bohů pozvolna se prázdní,
co nevidět se slunko rozlije.
Už jenom časem básník buržoasní
naladí struny k chvále Marie.
Babičky staré bojí se jen pekla,
řítí se církví hrady staleté.
A spadne bouře veliká a vzteklá,
jež také zříceniny rozmete.
Pak rozběhnem se po dalekém kraji,
až rozrazíme těžké řetězy,
bez sankce kněží, kteří zaskuhrají,
do duší vpijem věčnost bez mezí.
To jenom až to bílé Ráno přijde
a starých tradic formy rozbije,
jež drží ještě pokrokoví židé
a sociální demokracie.
44
ZE ŠERA KLÁŠTERŮ...
Ze šera klášterů když vyšli na vzduch čistý,
ze přítmí dusného, kde hnili po věky,
kde spáti nechali trpící bledé Kristy –
před sebou viděli svět širý, daleký.
Radostným životem továrny žily, města,
i v chaty vesniček dech teplý jara sáh’.
V obzory modravé se zatáčela cesta,
a ohně naděje hořely na horách.
Na pole kvetoucí zář sluneční se lila,
obloha jásavá se smála do dáli.
A v zemi dřímala nesmírná skrytá síla,
jež v ráno nejbližší se bouřně provalí.
45
NAD HROBY ČERSTVÝMI...
– Mrtvým v Courriéres.
Pod modrou oblohou se otevřelo peklo,
jde jaro úsměvné a nese slzí proud.
Pro měšce boháčů co drahé krve teklo,
co květů nádherných muselo uvadnout.
V továrnách, po dolech vzrůstají mrtvol kupy,
milion životů předčasně umírá.
Milion výkřiků o pomoc marně úpí
a stále žíznivy jsou rety upíra.
Jdou chránit pořádek, jdou, vlekou s sebou děla,
legie bodáků se staví před vraha. – – –
Mrak tupé bolesti už přestal stínit čela
a v srdci vzklíčila nesmírná odvaha.
Prokletí jásavá se rozhlaholí kraji.
Nad hroby čerstvými jde pomsty hodina.
Zčernalé krvavé se pěsti zatínají,
sto přísah hrozivých se slavně zaklíná.
46
ZIMNÍ RÁNO NAD PRAHOU.
M. Káchovi.
Šedivé mlhy lehly na Prahu
a Praha spala, spala.
Kéž by chtěla ze tmy té vyšlehnout
aspoň jiskřička malá.
Spí Praha, spí Čechy – – – tak tvrdě spí.
Vysoko na hradě stojím,
trochu jsem smuten, trochu jsem opilý,
pohlédnout dolů se bojím.
Tolik je špíny tu, můj milý božíčku,
kdo tu má čisté ruce?
V pamflety špinavé tady se promění
volání revoluce.
V té naší vlasti zvolna se práchniví,
život je proklatě líný.
Je tady příliš málo touhy
a mnoho discipliny.
Je mnoho sentimentality
a mnoho poslušnosti,
zbožnosti mnoho, panovačnosti
i brutality dosti.
Chtělo by se ti do hloubky zavolat
nějaká bouřící slova,
pochodně vzpoury jásavé metati
do tmy znova a znova.
47
Chtělo by se ti kletbu vyřknouti
s theatrálním gestem
nad městem spícím, v mlhách zhaleným,
nad tímto mrtvým městem.
*
Tak tady teče řeka ta pomalu
melancholických do lesů.
Tak tady ospale žije to město
beze vzruchu a otřesu.
A když už někdy ta líná krev
se vznítí v prudším zážehu,
přikvačí poslušní sluhové páně,
svedou ji klidných do břehů.
Špatně se dýše v této tmě.
Uléhá na oči, na prsa.
Nějací rybáři v kalu loví
a člověk ve tmě zakrsá.
Taková těžká a šedivá mlha.
Brzy už Prahu zaleje.
Ale já cítím ve své hrudi
praskat plamínek naděje:
Že konečně tyto mrtvé stěny
život jinaký prolomí
a v srdci znenáhla se vzbudí
mrtvé sebevědomí.
Že k stisku se najdou přátelské ruce
do dálky kolem do kola,
že rudý prapor smavé ANARCHIE
vítězně do tmy zavolá.
Že přece jednou se pozvedne ruka,
jež se tak prudce zatíná.
SpiSpi, Praho, tiše. Obzor se zbarví.
Přijde i tvoje hodina.
E: jf; 2007
48