JSOU VÝŠKY PYŠNÉ...

Josef Rosenzweig-Moir

JSOU VÝŠKY PYŠNÉ...
Jsem v úpadku. I smát se zapomínám. Můj smutný hrad se v trosky rozpadá. I bude třeba obrátit se jinam, až dozpívána bude ballada. Jsou výšky pyšné, nedohledné kdesi, slunce v nich hýří, mládí kvete tam, jsou zlatá pole, neprostupné lesy, jas života a skvoucí lásky plam, hlas zvonů kraj ten v hedvábné mhy halí, a stále měkká jarní nálada. Tady je tma a někdo pláče v dáli, kde nad ruinou slunce zapadá. 23