V NOČNÍ KAVÁRNĚ.

V NOČNÍ KAVÁRNĚ.
Pokojní lidé dávno spali doma. Ó, v teplých ložích je tak přeblaze. Se srdcem žíznivým a žíznivýma rtoma my bloudili jsme ještě po Praze. Sentimentální povzdech už je marný, uvadne navždy ten náš pyšný květ – – – Konečně zapadli jsme do kavárny, kde elegantní bývá polosvět. Polity vínem byly brzo stolky, stoupalo vůčihledě veselí. A koketovat začínaly holky se mnou a s opilými přáteli. Já nejsem ještě blaseován zcela. Zbyla mi přece jiskra vědomí. Radosti vlna odplynula vřelá a náhle tolik teskno bylo mi. Do rukou těžká klesala mi hlava. Zoufalý smutek do duše mi leh’. Já viděl jsem, jak šla má milá plavá rozkvetlým sadem v pestrých záhonech. Šla zkvetlým sadem čistá tak a bílá, jak dívala se kdysi do mých snů. Mé hříšné čelo vzdušně políbila a ztratila se temných do stínů. 21 Podivně nějak skončil tento příběh. Já pláč jsem sotva přemoh násilně, do noci pozdní rozrušen jsem vyběh, kde slabě hořel už plyn v svítilně. Má duše byla neobvykle měkká, nálady dusné v náruč vzaly mě. Pod mostem dlouze zahučela řeka a já jsem plakal hořce, upřímně. 22