PÍSNIČKA KONCE.

Josef Rosenzweig-Moir

PÍSNIČKA KONCE.
Ve světě se lecos přihodí. Myslete si, že jsme na lodi. Krásný výjezd, radostno se dívat. Šátky vlají, nadšeně zní vivat! Širé obzory jásají vstříc, jásá jim v ústret veselá líc. Smavé dálky vlídně kynou, slunce padá nad domovinou. V duši sny o příštím životě, v dáli vše, co kdysi rvalo tě. – Ale hle, malý útes, korály, prostory vodu nabraly. Moře dno mnoho přijme bez křiku. Snad řekneš: slavný obraz zániku. Stožár však padá, jenž byl pyšně vztýčen. – – – – – – – – – – – – – Bez obrazu řečeno: jsem zničen. Stěží udržím se nad vodou. Žiju už jen jaksi náhodou. Na konec přec voda pohltí. (Rozumějte: mluvím o smrtismrti.) Odejde někdo, někdo přijde. To proto, že jsme jenom lidé. Na dálky nesměle ťuká jara teploučká ruka. Do srdcí jaro sahá. A já se do nebe dívám, zmírajícím hlasem zpívám písničku sebevraha. – 19