NIC NEZBYLO MI...

Josef Rosenzweig-Moir

NIC NEZBYLO MI... M.
Dnes vidím, jak jsem nekonečně chudý, svým celým žitím k smrti znavený. Nic nezbylo mi, nežli slepé pudy, jež hoří ve mně zlými plameny. Za temných nocí potácím se tiše, mlčícím dálkám vypláču svůj žal. Mé srdce nějak nepokojně dýše, mé srdce, jehož jsem se tolik bál. A v nestřežené zastaví se chvíli, do noci dlouze, hořce zasténá. Ve mračnech chodí jeden přízrak bílý, je to má mrtvá touha plamenná. Má ve vlasech snad ještě rudé květy. Tesklivý večer leží na nivě – – – – – – – – – – – – – – – – K vlhkému oknu přitiskna své rety do světla budu zírat dychtivě. A na rohu stát budu, žebrák lásky, o malý dárek ruce vztažené. Chtěl bych Vám aspoň pohladiti vlásky, pohádko smavá, drahé dítě mé. Však ne, už ne. Vy nikdy nepřijdete. Své bědné ruce marně rozepnu. Květ zářící v mé duši nevykvete, já spatřím v ní jen smutek šedých dnů. 20