ZIMNÍ RÁNO NAD PRAHOU.
M. Káchovi.
Šedivé mlhy lehly na Prahu
a Praha spala, spala.
Kéž by chtěla ze tmy té vyšlehnout
aspoň jiskřička malá.
Spí Praha, spí Čechy – – – tak tvrdě spí.
Vysoko na hradě stojím,
trochu jsem smuten, trochu jsem opilý,
pohlédnout dolů se bojím.
Tolik je špíny tu, můj milý božíčku,
kdo tu má čisté ruce?
V pamflety špinavé tady se promění
volání revoluce.
V té naší vlasti zvolna se práchniví,
život je proklatě líný.
Je tady příliš málo touhy
a mnoho discipliny.
Je mnoho sentimentality
a mnoho poslušnosti,
zbožnosti mnoho, panovačnosti
i brutality dosti.
Chtělo by se ti do hloubky zavolat
nějaká bouřící slova,
pochodně vzpoury jásavé metati
do tmy znova a znova.
47
Chtělo by se ti kletbu vyřknouti
s theatrálním gestem
nad městem spícím, v mlhách zhaleným,
nad tímto mrtvým městem.
*
Tak tady teče řeka ta pomalu
melancholických do lesů.
Tak tady ospale žije to město
beze vzruchu a otřesu.
A když už někdy ta líná krev
se vznítí v prudším zážehu,
přikvačí poslušní sluhové páně,
svedou ji klidných do břehů.
Špatně se dýše v této tmě.
Uléhá na oči, na prsa.
Nějací rybáři v kalu loví
a člověk ve tmě zakrsá.
Taková těžká a šedivá mlha.
Brzy už Prahu zaleje.
Ale já cítím ve své hrudi
praskat plamínek naděje:
Že konečně tyto mrtvé stěny
život jinaký prolomí
a v srdci znenáhla se vzbudí
mrtvé sebevědomí.
Že k stisku se najdou přátelské ruce
do dálky kolem do kola,
že rudý prapor smavé ANARCHIE
vítězně do tmy zavolá.
Že přece jednou se pozvedne ruka,
jež se tak prudce zatíná.
SpiSpi, Praho, tiše. Obzor se zbarví.
Přijde i tvoje hodina.
E: jf; 2007
48