NA MOTIV Z HEINEA.
Věnováno.
Ein Fichtenbaum steht einsam
im Norden auf kahler Höh’.
– – – – –
H. Heine: Buch der Lieder.
Když hvězdy zlaté pavučiny věsí,
sny rozprchnou se, smaví tuláci.
Po polích bloudí, lukami a lesy,
jen jediný se stále nevrací.
Sen čarovný o palmě milované,
jež kdesi v dálce, na jihu se pne,
na skále stojí, slunce nad ní plane
a moře zpívá písně tajemné.
Bouř nad ní zuří, blesky žluté hoří,
v poušti řve lev a vyjou šakali.
A plachta bílá mihne časem v moři
a modré nebe všechno zahalí.
Poušť nesmírná se táhne do daleka,
ohromné moře písku, bez břehů.
14
A palma štíhlá roste, touží, čeká
na holé skále, v slunce úžehu – – –
Strom severu, pod přísnou nebe šedí,
rozpnout se nedám bujným větvím svým.
Osudu tíže v koruně mé sedí
a co mne čeká, ubohého, vím:
Že kořeny mé rosa nepokropí,
že nezvednu své větve prokleté.
Radostné slunce neslíbá slz stopy
a koruna má pyšně nezkvete.
Jen sníh a led se do mých větví chytne
a krutý mráz mé květy zadusí.
Útěchy nedá hvězdy světlo třpytné,
jen starý sen svůj znova najdu si.
Sen o palmě v mé noci hořet bude
zázračným světlem, sladkým teplem svým,
zahřeje větve, kořeny mé chudé.
– A já jíji přece nikdy neuzřím.
15