ZAHRADY ŽIVOTA
VERŠE.
[3]
PŘECHODNÍ GENERACE.
Na duších vrstva prachu leží
a výší se rok od roku.
Přemůžem v sobě jenom stěží
potomky starých otroků.
Prohnilé modly porážíme.
Jak roste světlo, touha dne!
A zatím na dně duše dříme
modla, jež všechno ovládne.
Jsme nějak v půli rozlomeni
a nic nás asi nezcelí.
Jdem smutni ve svém utrpení,
unaveni a nesmělí.
Mlhavý závoj na vše padá
a věci tratí barvu svou.
Vráskami zryta čela mladá
a chvíle příliš rychle jdou.
Jasně se dívat nedovedem,
hledíme jaksi zkřiveně.
5
Všechno se jeví v světle šedém
a život ztrácí na ceně.
Vím: Z noci temné bílým ránem
až celý kraj se rozjasní,
my nerozhodni v slunci stanem,
my, věčně v sobě nešťastní.
6
PODZIMNÍ VEČER.
– P. R. –
Přicházím k tobě v tichý večer bílý.
Jde sice podzim krajinou,
však v zemi dýše tolik plodné síly,
že ještě květy nezhynou.
V té zemi plamen nikdy neuhasne,
krev v jejich žilách kolotá.
Přišel jsem k tobě zvěstovat ti jasné
evangelium života.
Pozvedni svoji nakloněnou hlavu –
jen silná touha zvítězí.
A starých zvyků, cností, věr a mravů
roztrhni těžké řetězy.
Ohníčky malé nechť se v jeden slejí,
jenž dálkám bílé světlo dá.
Zašlápni mdlou a smutnou beznaději,
která ti duši rozhlodá.
Tvůj bratr, muž, ti ruku k cestě dává
přes kamení a močály.
7
A tvoje krásná zlatovlasá hlava
zazáří teple do dáli.
Je město mrtvo. Lidé klidně dřímou.
Hlas nezní do noci.
Vstaň, drahá. Půjdem spolu hladem, zimou,
osvobození otroci.
8
OSOBNÍ.
Kraj, z kterého jsem odešel,
daleko kdesi leží.
Zapadlá malá vesnice
s kostela nízkou věží.
Všechno je tolik nizoučké,
duše, cíle i stromy.
A když už něco vykvete,
vítr to brzy zlomí.
Lid je tu nějak skrčený,
věrný peklu i nebi.
Strašlivě úzké obzory
na tebe se tu šklebí.
Dívej se trochu pozorně:
ke zkáze všechno zraje.
Zoufání táhlo duší mou
nad smutnou krásou kraje.
I odešel jsem konečně,
obzorů kletbou štvaný.
9
To že tak vroucně miluji
volnost na všechny strany.
To že pod vyšší oblohou
dýše se, žije snáze.
Já odešel z té krajiny
a zapadl jsem v Praze.
Ó, Praho, mám tě tolik rád:
Tvou utajenou bídu,
polité sluncem ulice
i spící v nočním klidu.
Tvá korsa hlučná miluji,
chvíle, kdy zvony zazní,
tvé minulosti tichý stesk
i dnešek buržoasní.
Tady jsem znova uvěřil:
žije tu ještě mládí.
Nálady sladce tesklivé
mou duši měkce hladí.
Za podvečerů tajemných
bloudívám ulicemi.
Vidění bídy nesmírné
mi tiskne hlavu k zemi.
Ale tam kdesi pode dnem
neznámé slyším hlasy.
Rostou tam nové životy,
klíčí tam nové krásy.
10
Do dálky hledím sšeřené:
Co asi život skrývá?
Je mi snad smutno. Dole však
naděje má je živa.
Pro smavou, jasnou naději
ruka se mlčky vzepla.
Já si vždy v duši zachovám
trošíčku toho tepla.
Stále mi v duši pokvete
sen čarovný a bílý.
Má víra nejvíc zazáří
v nejzoufalejší chvíli.
11
PÍSEŇ LÁSKY.
Park šuměl utajenou krásou
a jaro vonělo.
Podivné touhy zaťukaly
mladistvé na čelo.
Večera podjarního něha
se parkem rozlila.
Po měkkých stezkách chodívala
ta dívka ztepilá.
Tesklivě zněla její píseň
večerní ve stíny.
Zatoulala se do života
jakoby z ciziny.
V modravých očích plápolala
neznámá záhada.
Paprsky své v ně uložilo
slunce, jež zapadá.
Kdo za to má teď zodpovídat,
že v chvíli siesty
12
mladému básníkovi vběhla
náhodou do cesty?
S vášnivou láskou rázem vzňatou
mu klesla v objetí,
vteřiny nesmírného blaha
v něm zřela míjeti.
Leč prchlo jaro, láska prchla,
jak příliš luzný sen.
Po noci přišlo šedé ráno.
A muž byl nasycen.
I z očí modrých ztratila se
pohádka blouznivá.
Písnička mládí zní dnes hořce
a zvolna doznívá.
V obskurní hospodě teď tančí,
z očí zří hynutí.
Sentimentální chvíle smutnou
jí píseň vynutí:
Já vadnu jak ta růže,
mně nikdo nepomůže....nepomůže...
Když večer heboučká svá křídla
nad městem rozvěsí,
vy, který jste jí život zlomil,
zda vzpomenete si?
13
NA MOTIV Z HEINEA.
Věnováno.
Ein Fichtenbaum steht einsam
im Norden auf kahler Höh’.
– – – – –
H. Heine: Buch der Lieder.
Když hvězdy zlaté pavučiny věsí,
sny rozprchnou se, smaví tuláci.
Po polích bloudí, lukami a lesy,
jen jediný se stále nevrací.
Sen čarovný o palmě milované,
jež kdesi v dálce, na jihu se pne,
na skále stojí, slunce nad ní plane
a moře zpívá písně tajemné.
Bouř nad ní zuří, blesky žluté hoří,
v poušti řve lev a vyjou šakali.
A plachta bílá mihne časem v moři
a modré nebe všechno zahalí.
Poušť nesmírná se táhne do daleka,
ohromné moře písku, bez břehů.
14
A palma štíhlá roste, touží, čeká
na holé skále, v slunce úžehu – – –
Strom severu, pod přísnou nebe šedí,
rozpnout se nedám bujným větvím svým.
Osudu tíže v koruně mé sedí
a co mne čeká, ubohého, vím:
Že kořeny mé rosa nepokropí,
že nezvednu své větve prokleté.
Radostné slunce neslíbá slz stopy
a koruna má pyšně nezkvete.
Jen sníh a led se do mých větví chytne
a krutý mráz mé květy zadusí.
Útěchy nedá hvězdy světlo třpytné,
jen starý sen svůj znova najdu si.
Sen o palmě v mé noci hořet bude
zázračným světlem, sladkým teplem svým,
zahřeje větve, kořeny mé chudé.
– A já jíji přece nikdy neuzřím.
15
FRAGMENT Z BIBLICKÉ DĚJEPRAVY.
Pod silou vlny potácí se archa
a vody rostou, rostou do výše.
Dnes nevěří už slibům patriarcha,
lze pouze faktům věřit nejspíše.
Kam oko zří, tam vrství se jen voda.
I věci tratí bývalý svůj tvar.
Hrot nedůvěry zvolna v srdci hlodá,
zda pánbůh má tak velký pouvoir.
A vlny dmou se, rostou víc a více,
co nevidět už archu zalejí.
Tu zatřepetá křídly holubice
do dálky letíc, zřídlo nadějí.
Pak dlouhé chvíle pochybnosti trapné,
kdy nevíme, co bude ni co je.
Kdy krise se až k nemožnosti napne
a ve dne v noci není pokoje.
Však bůh je mocný. Bouři krutou ztiší
a k záchraně svou ruku podá ti.
16
Padají vody. Zem je stále bližší.
Leč holubice už se nevrátí.
Sen nepokojný bloudí nocí tiše.
V dlaň skloníš hlavu. Nelze plakati.
Zlatavé hvězdy záři lejí s výše.
Leč holubice už se nevrátí.
17
KLID JARNÍHO VEČERA.
Po chvílích bouře přijde utišení,
jak tichá noc po krutém žáru dne.
Číš radostí se nečekaně zpění
a utrpení purpur vyrudne.
Pak jemná hudba do večera zazní,
poslední smutky z duše zažene.
V té omlazující a svěží lázni
se vykoupají nervy znavené.
Ubohé srdce, loďka ztroskotaná,
na zelenavém břehu spočine.
By přivítaly měkké kroky Pána,
připraví květy kraje hostinné.
Svůj zlatý oděv měsíc oblékne si
a nebe vyšle hvězdy nejkrasší.
Závoje hebké večer porozvěsí
a lehký vítr vůně přináší.
18
Do tohoto klidu, moje srdce mladé,
se naše stesky k spánku uloží.
Ohromný mír se ubytuje všade,
sen sladký sedne našem na loži.
19
VEČER.
Je večer šumný jako vlídná řeka.
Čistotu nebe mráček nekalí.
Jde vzduchem zvláštní melodie měkká,
jakoby v dálce housle plakaly.
Les modravý a zlatá pole širá
se černavého halí do roucha.
A člověk mlčky do daleka zírá,
zatají dech a tiše naslouchá.
A kolem všechno mluví divnou řečí,
zpívá v ní pták a klasy ševelí,
zapadá do ní teskná píseň něčí
a zvoní z ní smích dívčí veselý.
V té chvíli celá země je ti blízká,
vítězně zní hlas její jásavý.
A světlo, které z první hvězdy tryská,
v tvých očích jasnou stopu zůstaví.
20
NOC.
Artuši Drtilovi.
Noc podletní když měkce krajem chodí,
bývalé smutky zas se navrátí.
Po lukách bloudí, močály se brodí
a do rybníků jdou se koupati.
Pak naslouchají, nesouce se mechem,
jak šumí lesem píseň tajemná.
Zastíní oči, s zatajeným dechem
do dálky hledí, hledí do temna.
A potom přijdou, tiché smutky mládí,
podivnou píseň teskně zpívají.
Políbí tváře, ruce něžně hladí,
do očí se ti dlouze dívají.
Měsíce zlato rozhoří se dálí,
hvězd svity mdlé se na zem rozlejí.
A rosa měkká ve svůj šat je zhalí,
aby se jim to spalo tepleji.
21
PŘÍZRAK.
Nach západu již s noci tmou se mísí.
Jak slavně, krásně slunce skonává!
Zasněné lesy dlouze oddechly si
a potemněla pole zlatavá.
V černavý hedváb domů zdi se halí
a stromy divně rostou do výše.
Peruti noci zašuměly v dáli,
klid sladký kane země do číše.
Tu přichází, když ztichlo všechno kolem, –
průsvitné ruce, kroky zlomené.
To temné oko, zacloněné bolem,
ta bledá tvář se nezapomene.
Po slunci zírá, zírá bez naděje
a ruce bílé vzpíná po květech.
Noc letní písně života mu pěje
a čarovně jej líbá země dech.
A po životě náhle se mu stýská.
Jde duší jeho smutek bez hrází.
22
Pod křídlem noci dříme rodná víska.
A bílý přízrak zvolna odchází...
Na nízkém vršku ohlédne se jednou,
poslední pozdrav ještě zakývá.
Než noci černé peruti se zvednou,
už rozplyne se tvář ta truchlivá.
23
TICHÁ NOC.
Je tichá noc a teplá vášněmi.
Tam dole kdes se nalévají klasy.
Radostí prudkou ústa oněmí
a hlava třeští pro nezřené krásy.
Chce se ti něčí ruce pohladit
a v jedněch očích hledat odpovědi.
Ulicí tichou vane cizí klid
a zrak tvůj nějak nepokojně hledí.
Krvavé květy voní do noci,
vášnivé květy radosti a mládí.
Do dálky voláš. Nikde pomoci.
Zářivá láska nečekaně zradí.
Plakávals často v smutku hodinách
slzami včera, dneska vřelou krví.
Roj černých ptáků tvojí duší táh’,
toť zoufalství a hrůzy posel prvý.
Leč ne. I slzy možno osušit.
A krev? Ó, krve mám tak málo, málo.
24
A bude nutno styky přerušit
s vším, co až dosud těšilo a hřálo.
A nutno projít žárem bolesti,
by k světlu byla otevřena cesta.
Novému cíli v oběť přinésti
své staré touhy, myšlenky a gesta.
Močály shnilými už nechodit,
kde bludičky rozkoše klamné svítí.
A nutno je se znovu narodit,
by možno bylo výš’ a čistěj’ žíti.
25
TEN JEDEN VEČER...
– L. H. –
Ten jeden večer z mysli nevymizí.
Modravý půvab líbal na čelo,
hasnoucí slunce lilo zlato ryzí
a měkkým vzduchem léto šumělo.
Zčernalé domy měly úsměv mládí,
přilnavé teplo válo z ulice.
A kouzlo štěstí, které tolik svádísvádí,
vzbudilo radostných snů tisíce.
Bělavé jasno plulo z nedozírna,
chladivý vánek táhl od vody.
Do temné dálky Hané pole žírná
dýchala vůní těžké úrody.
Noc potom přišla měsíčná a smavá,
na spící město ruce vložila.
A jedna drahá zlatovlasá hlava
v mém roztouženém srdci ožila.
26
NEUSTUPOV.
Sem smavá radost dávno nezalétla:
žije se tady nějak neživě.
V světničkách nízkých příliš málo světla
a dusné přítmí leží na nivě.
Slunce tu nemá původní své síly,
takové matné, mlhou zakryté.
Slabostí všeho větve k zemi chýlí
strom vedle cesty, kterou kráčíte.
Daleko kdesi zlaté štěstí zraje,
kmen života má pevné kořeny.
Zde stojí les jak chmurný strážce kraje,
pohledem přísným v sebe vnořený.
Hluboké vrásky příkře brázdí čela,
pod nimi dřímá bol a zoufání.
Do světa dálek silnice se bělá,
však tedy všechno hyne v ústraní.
A vzrostou-li tu silnější snad stromy,
do Prahy musí nebo do Vídně.
27
A tam už město pomalu je zlomí,
žijící v stínu, jaksi neklidně.
Šel tudy život veliký a skvělý,
s mohutným čelem, jež se nepoddá.
Bohatší plody klasy tenkrát měly
a úsměv sladší měla úroda.
Leč někdo zlomil nezdolnou tu šíji,
vlil v duši šťávy, které otráví.
Krev hraje v žilách tichou melodii
podivné mdloby, smutné únavy.
Dnes hrbí se tu v strádání a trudu,
sraženi žitím, němi, nešťastni.
Orají těžce chudou, tvrdou půdu,
ni naděj’ žní jim oko nezjasní.
28
MORAVA.
Noc chladná je, sníh do dálky se leskne.
Je píseň řeky ledem spoutána.
Nekyne ani hvězdy světlo teskné
a daleko je, tuším, do rána.
Šedivě leží nebe plocha šírá
nad zadumanou krásou krajiny.
Na obzoru, jak ruka, která svírá,
se nepřátelské týčí komíny.
Nějaký upír ssaje lidu píli
a po městech řeč cizí hlaholí.
Bezmocně hlava ke hrudi se chýlí,
jsou přistřižena křídla sokolí.
Vyznívá hořce písní svěží nota,
i radost je tu jaksi tesklivá.
Žije se tady v dálce od života,
podivný závoj věci přikrývá.
Písničku smutnou pozdní chodec hude:
Zda naše klasy jednou uzrají?
29
Továren cizích oči zlé a rudé
vítězně dívají se po kraji.
Leč ztuhne přece měkký obsah klasů.
Spí v zemi tolik síly původní,
že oněmí svět celý v náhlém žasu,
až rozleje se vůkol povodní.
Já čekám bouři, která spící vzbudí,
já čekám čin, jenž pouta rozlomí.
By v strnulé a unavené hrudi
ožilo mrtvé sebevědomí.
By povstala zas hrdost ušlapaná,
by nepřátelské klesly komíny.
By svaté slunce radostného rána
zlíbalo smutnou krásu krajiny.
30
VEČER V ÚNORU.
Takový večer zoufalý a němý,
pod jeho dechem všechno umírá.
Obloha těžká zvolna klesá k zemi,
a divný smutek táhne do šíra.
Bolestně trčí stromů větve holé,
hladí je drsně vítr studený.
Jsou vysílena úrodou svou pole,
tiše se plazí země plameny.
Šedivá mlha na obzor se věsí,
uléhá na vše závoj průzračný.
V hluboké ticho zahaleny lesy,
a hvězdy dřímou někde pod mračny.
Leč za horami slunce mladé plane,
a zpívá pták a květy jaro dá.
Budí se v zemi síly uschované
a v polích klíčí nová úroda.
Já otevírám náruč příštím krásám,
když cítím v sobě krve požáry.
31
Vstříc životu a slunci, květům jásám,
radostně zpívám svými nad jary.
Dá každý zítřek nový půvab darem.
Mých dvacet let se touhou zachvěje.
Já rozekvetu sluníčkem a jarem,
polibkem plodným velké naděje.
32
LETNÍ NOC.
Noc červencová měkce krajem plyne,
zářící zlatem, pyšná královna.
Měsíce světlo hoří v dálce siné
a ze zahrad jde vůně čarovná.
Heboučký vánek líce něžně hladí,
dotekem jeho lehce chví se list.
A na dně srdce usnul smutek mládí
a dříme láska, dříme nenávist.
Pod křídlem noci bez ozvěny ztichá
všedního žití velká tragika.
Člověka radost, vášeň, žal i pýcha
před ohromností noci zaniká.
A člověk s nekonečnem splývá zcela,
sen odvážlivý zraky oslní.
Naděje dávná probouzí se vřelá,
zalévá srdce blaha náplní.
A nejjemnější hýbají se nitky,
úrodný země otřásá se klín.
33
Okamžik divný, hluboký a řídký
propouští světlo temných do hlubin.
Klid nesmírný a sladký k zemi slétá,
million hvězd se nocí třepotá.
A v dálkách kynou všechny krásy světa
a voní rudé květy života.
V Přerově, v červenci 1907.
34
KDYŽ PÍSEŇ MÍRU ZAZNÍ...
Když píseň míru zazní v širá lada,
měkkými křídly večer zamávne.
V znavenou duši vzpomínání padá
na kouzlo minulosti nedávné.
Na krásu dětství, smavá první léta,
jak beze mráčku nebe blankytné.
Života stromek vyrůstá a zkvétá
na modrém nebi slunce zasvitne.
Pak naivního snění tiché chvíle,
oddané pohádkovým vidinám.
Na šťastné jaro, jako přelud bílé,
na zlatá pole teskně vzpomínám.
Na gymnasisty první lásku marnou
k drobounké, zlatovlasé slečince.
Na vůni lučin v Hradci za plovárnou,
kde Labe šumí klidně, lehýnce.
To vše má barvy přitlumené jemně,
po věcech vlahá vlna tepla jde.
[35]
Mé vzpomínky tak divně mluví ke mně
a jaro ťuká srdce na mladé.
Radostná píseň do večera kane,
na strunách hraná ztichlých sardinousordinou.
A rozvíjí se květy ušlapané,
potůčky smutku v dálku odplynou.
Tak udivený zánikem a vzrůstem,
zázračné dění vidím podivné.
A spí už svět. A v mladém srdci pustém
k životu láska mocně oživne.
Jak miluji tvé, živote, dny krásné,
tvou hudbu sladkou, která neznaví,
tvých očí světlo, které neuhasne,
a srdce tvého tlukot jásavý.
Dej zazářit všem půvabům své krásy
a květům všem dej pyšně rozkvésti.
Úrodou těžkou naplň živné klasy
a zastav dravý příval bolesti.
36
EPILOG.
Noc chladná jest a zamyšlená,
s radostí smutek zápasí.
Tu tam se mihne bludná žena.
Života bída stýská si.
Zkalené nebe níž se sklání,
oblaka těžká rozdrtí.
A hlavou zmítá rozjímání
o životě a o smrti.
Ulicí vlní se a zmírá
smích lehoučký a rozmarný.
Do zadumané noci zírá
bělavé okno kavárny.
Tam rodí se a otvírají
bolesti těžké, problémy.
Tam živoří a umírají
vyhublí hoši z bohémy.
Vnikají v tělo bídy ostny.
Zrak marně upřen do dáli.
37
A zatím měšťák bezstarostný
v svůj blahobyt se zahalí.
Jsou vyhaslé už města oči,
leč neúnavný jeho klín.
Ulička uzoučká se točí
do podezřelých klikatin.
Jak příboj mořský vře a kypí
života vlna jásavá.
V šantánech bují smích a vtipy,
smutné se srdce uspává.
Leč jinde šírý život pění,
neobsáhlý a bez masky.
Tam docházejí rozřešení
odvěké trudné otázky.
Tajemná probouzí se síla,
jež v země žilách kolotá.
Svatého slunce zář se vlila
v radostné jitro života.
Podivné touhy klíčí ve mně,
hoří mých mladých dvacet let.
A plodná otvírá se země,
zpívá a kvete boží svět.
38
OBSAH:
PŘECHODNÍ GENERACE. PODZIMNÍ VEČER. OSOBNÍ. PÍSEŇ LÁSKY. NA MOTIV Z HEINEA. FRAGMENT Z BIBLICKÉ DĚJEPRAVY. KLID JARNÍHO VEČERA. VEČER. NOC. PŘÍZRAK. TICHÁ NOC. TEN JEDEN VEČER.VEČER... NEUSTUPOV. MORAVA. VEČER V ÚNORU. LETNÍ NOC. KDYŽ PÍSEŇ MÍRU ZAZNÍ.ZAZNÍ... EPILOG.
[40]
TYŽ AUTOR VYDAL:
KDYŽ ZPÍVÁ MLÁDÍ. VERŠE (1903-1906). LZE DOSUD KOUPITI V ADMINISTRACI „PRÁCE“ (ŽIŽKOV 1106) ZA 50 H, POŠTOU 60 H, TÉŽ U AUTORA V NEUSTUPOVĚ U VOTIC, PŘÍPADNĚ SPOSTŘEDKUJE TYTO „KNIHOVNA MLADÝCH AUTORŮ“, PRAHA III.240.
E: jf; 2007
[41]