OSOBNÍ.
Kraj, z kterého jsem odešel,
daleko kdesi leží.
Zapadlá malá vesnice
s kostela nízkou věží.
Všechno je tolik nizoučké,
duše, cíle i stromy.
A když už něco vykvete,
vítr to brzy zlomí.
Lid je tu nějak skrčený,
věrný peklu i nebi.
Strašlivě úzké obzory
na tebe se tu šklebí.
Dívej se trochu pozorně:
ke zkáze všechno zraje.
Zoufání táhlo duší mou
nad smutnou krásou kraje.
I odešel jsem konečně,
obzorů kletbou štvaný.
9
To že tak vroucně miluji
volnost na všechny strany.
To že pod vyšší oblohou
dýše se, žije snáze.
Já odešel z té krajiny
a zapadl jsem v Praze.
Ó, Praho, mám tě tolik rád:
Tvou utajenou bídu,
polité sluncem ulice
i spící v nočním klidu.
Tvá korsa hlučná miluji,
chvíle, kdy zvony zazní,
tvé minulosti tichý stesk
i dnešek buržoasní.
Tady jsem znova uvěřil:
žije tu ještě mládí.
Nálady sladce tesklivé
mou duši měkce hladí.
Za podvečerů tajemných
bloudívám ulicemi.
Vidění bídy nesmírné
mi tiskne hlavu k zemi.
Ale tam kdesi pode dnem
neznámé slyším hlasy.
Rostou tam nové životy,
klíčí tam nové krásy.
10
Do dálky hledím sšeřené:
Co asi život skrývá?
Je mi snad smutno. Dole však
naděje má je živa.
Pro smavou, jasnou naději
ruka se mlčky vzepla.
Já si vždy v duši zachovám
trošíčku toho tepla.
Stále mi v duši pokvete
sen čarovný a bílý.
Má víra nejvíc zazáří
v nejzoufalejší chvíli.
11