PŘÍZRAK.
Nach západu již s noci tmou se mísí.
Jak slavně, krásně slunce skonává!
Zasněné lesy dlouze oddechly si
a potemněla pole zlatavá.
V černavý hedváb domů zdi se halí
a stromy divně rostou do výše.
Peruti noci zašuměly v dáli,
klid sladký kane země do číše.
Tu přichází, když ztichlo všechno kolem, –
průsvitné ruce, kroky zlomené.
To temné oko, zacloněné bolem,
ta bledá tvář se nezapomene.
Po slunci zírá, zírá bez naděje
a ruce bílé vzpíná po květech.
Noc letní písně života mu pěje
a čarovně jej líbá země dech.
A po životě náhle se mu stýská.
Jde duší jeho smutek bez hrází.
22
Pod křídlem noci dříme rodná víska.
A bílý přízrak zvolna odchází...
Na nízkém vršku ohlédne se jednou,
poslední pozdrav ještě zakývá.
Než noci černé peruti se zvednou,
už rozplyne se tvář ta truchlivá.
23