VEČER V ÚNORU.
Takový večer zoufalý a němý,
pod jeho dechem všechno umírá.
Obloha těžká zvolna klesá k zemi,
a divný smutek táhne do šíra.
Bolestně trčí stromů větve holé,
hladí je drsně vítr studený.
Jsou vysílena úrodou svou pole,
tiše se plazí země plameny.
Šedivá mlha na obzor se věsí,
uléhá na vše závoj průzračný.
V hluboké ticho zahaleny lesy,
a hvězdy dřímou někde pod mračny.
Leč za horami slunce mladé plane,
a zpívá pták a květy jaro dá.
Budí se v zemi síly uschované
a v polích klíčí nová úroda.
Já otevírám náruč příštím krásám,
když cítím v sobě krve požáry.
31
Vstříc životu a slunci, květům jásám,
radostně zpívám svými nad jary.
Dá každý zítřek nový půvab darem.
Mých dvacet let se touhou zachvěje.
Já rozekvetu sluníčkem a jarem,
polibkem plodným velké naděje.
32