KDYŽ PÍSEŇ MÍRU ZAZNÍ...
Když píseň míru zazní v širá lada,
měkkými křídly večer zamávne.
V znavenou duši vzpomínání padá
na kouzlo minulosti nedávné.
Na krásu dětství, smavá první léta,
jak beze mráčku nebe blankytné.
Života stromek vyrůstá a zkvétá
na modrém nebi slunce zasvitne.
Pak naivního snění tiché chvíle,
oddané pohádkovým vidinám.
Na šťastné jaro, jako přelud bílé,
na zlatá pole teskně vzpomínám.
Na gymnasisty první lásku marnou
k drobounké, zlatovlasé slečince.
Na vůni lučin v Hradci za plovárnou,
kde Labe šumí klidně, lehýnce.
To vše má barvy přitlumené jemně,
po věcech vlahá vlna tepla jde.
[35]
Mé vzpomínky tak divně mluví ke mně
a jaro ťuká srdce na mladé.
Radostná píseň do večera kane,
na strunách hraná ztichlých sardinousordinou.
A rozvíjí se květy ušlapané,
potůčky smutku v dálku odplynou.
Tak udivený zánikem a vzrůstem,
zázračné dění vidím podivné.
A spí už svět. A v mladém srdci pustém
k životu láska mocně oživne.
Jak miluji tvé, živote, dny krásné,
tvou hudbu sladkou, která neznaví,
tvých očí světlo, které neuhasne,
a srdce tvého tlukot jásavý.
Dej zazářit všem půvabům své krásy
a květům všem dej pyšně rozkvésti.
Úrodou těžkou naplň živné klasy
a zastav dravý příval bolesti.
36