NEUSTUPOV.
Sem smavá radost dávno nezalétla:
žije se tady nějak neživě.
V světničkách nízkých příliš málo světla
a dusné přítmí leží na nivě.
Slunce tu nemá původní své síly,
takové matné, mlhou zakryté.
Slabostí všeho větve k zemi chýlí
strom vedle cesty, kterou kráčíte.
Daleko kdesi zlaté štěstí zraje,
kmen života má pevné kořeny.
Zde stojí les jak chmurný strážce kraje,
pohledem přísným v sebe vnořený.
Hluboké vrásky příkře brázdí čela,
pod nimi dřímá bol a zoufání.
Do světa dálek silnice se bělá,
však tedy všechno hyne v ústraní.
A vzrostou-li tu silnější snad stromy,
do Prahy musí nebo do Vídně.
27
A tam už město pomalu je zlomí,
žijící v stínu, jaksi neklidně.
Šel tudy život veliký a skvělý,
s mohutným čelem, jež se nepoddá.
Bohatší plody klasy tenkrát měly
a úsměv sladší měla úroda.
Leč někdo zlomil nezdolnou tu šíji,
vlil v duši šťávy, které otráví.
Krev hraje v žilách tichou melodii
podivné mdloby, smutné únavy.
Dnes hrbí se tu v strádání a trudu,
sraženi žitím, němi, nešťastni.
Orají těžce chudou, tvrdou půdu,
ni naděj’ žní jim oko nezjasní.
28