NEVER MORE
Po jasné hlubině nás unášela loď,
dívko jižní země. Sladký byl tvůj hlas,
jehož něhu dříve neznal jsem,
až do té krátké hodiny,
kdy hovor lehký, náhodný,
nad nevelkými věcmi polétal;
však pod ním duše předly němou řeč.
Zvolna porozvíjejí se strmé stráně,
za jichž ovrubou se skrývá obrů sníh;
půvabně to skalné roucho rozkládá
své řasy zelené a bílé cetky vísek.
Až u jednoho lahodného jména,
kde starý kostelík má vížku nejchudší,
odcházíš; a pozdrav tvůj,
jenž poslední a spolu první byl,
se melodicky z duše zavlní,
by navždy zůstal v noci nitra znít.
Zmenšuje se vížka, zdrobnělý tvůj šat
v shluk oprýskaných domků zachází.
Tak navždy! Nikdy víc ni slabý šept
dálkami neproletí mezi námi;
svých ani neznajíce jmén,
jež mají moc, buď nalézt dům či rov,
nic nevědouce o svých příbězích,
jimiž zvolna zšediví náš vlas,
každý stlíme ve své rodné prsti. –
18
Luzné břehy, blahé vody, tichý den,
jenž skončí zlatopurpurovou féerií;
den větší snad, než ráno zdálo se.
To snad dnes štěstí, světlé ptáče, letící
z šera osudu v tmu osudu,
v mé spočinulo ruce, dlouho čekající,
jež zapomněla sevříti svou dlaň? –
A mlčky hory zavíjejí se
jak život skončený. Jich těžké vrásky splynou,
strmý massiv hmoty pozbývá.
Již lehce tanou, světla šedomodrého
nadechnutý nad vodami sen.
19