VEČERY POUTNÍKOVY
CHODEC
Hlubokým tichem kvetla jara,
družně veselil se srdcí kruh,
šumělo klidně moře národů.
Šel mlčky, zahalen v plášť sebe.
Pak miliony stejnobarvých figur
šílely bez příčin; zem, těsto krvavé;
v řevu nestvůr řítila se města.
Chudí mocně dobývali skyvu;
lepší sudbu nezrozencům svým;
z nenávisti ryžovali štěstí.
5
I tu jen sebe cítil, sobecký;
v své vlastní hlubiny se hrouže
to zdání měl, že povždy bled
svým jsoucnem by měl býti ret,
v naslouchání věčným tmám.
Černá silhouetta proti hvězdné noci
neví, zdali půjde – jde – šla dnes
nebo tisícletí před večerem dnešním
praprahorním krajem Lemurie
či zda v budoucnu svou chůzí zatmívá
jinak seskupená souhvězdí.
6
HORSKÝ VÍTR
Bouří se vojtěšky a jetele, všechny listy
pohorských stromů hučí nebo vyjí,
na hřbetu rozvaleném zkrutlé štěpnice
starobně se třesou zimnicí,
les je nekonečně protáhlý svist bičů.
V mocném tetelení, v hudbě divé,
hoch na svém voze, za zpřežením,
tiše v drobnou harmoniku duje,
jež vrní jako děcko, vezené podzimem.
Tu smutně odevzdanou melodii
dusí vichor, třepí, trhá v tenké cáry
jak modré plátno chatrné, jež polétá.
Až v pozdní stáří bude tanout mu
tato píseň jeho života,
i jedinému chodci mrákotnému,
jenž vnímal ji v sluch přiospalý bouří.
7
STARÁ ŠTĚPNICE
Stará štěpnice, kde kmínu záplava
bují divoce a velké listy žilnaté
do výše hocha; v černé, staré síti
zkrutlých haluzí a kmenů rudá záplava,
též stará, choře šeraví.
Soumračný vítr šumí ve stromech,
jemu jenom tu a tam
listí odpoví svým zachvěním.
Kdo stojí, opřen o plot hnijící,
skloněn jako tíhou pouti své,
čeká, zda by někdo přišel hustým býlím,
snad předek mátožný, jenž kdysi
tu hospodařil před šerými věky,
jeho řídká krev je jenom stínem v tvé.
Tiše pozdravil by dávným slovem
a tobě zašeptal taj života.
Bláhový, kdož ví; toť cizí kraj,
dům neznámý. Dál; pojďme dál.
8
NA TUBĚ VICHRU
Věž je hlásnou tubou vichru,
jenž po točitých schodech uhání
na plošinu; celá halasí
prázdným hukem. Klobouk držený
vzdoruje útočení bezmezného obzoru,
po němž bloudí jas a pět dešťů.
Roviny v stříbru, na prahorách mlžno.
Blízko jsou divé vlny země, smolně hvozdem
naježené. Pod mou rukou
třepe se zimomřivě chochol sosen.
Bílá hračka městyse
opět zjevila se v dohledu
jako před tolika léty. –
Omítka cimbuří je klidná v dutí,
bíle mrtvá jako divný život.
Vpíjím šíro; povždy ve mně buď
jeho osamělý, slunnodeštný den.
Půjdu vrátit klíč malé dívce
v poustce na hřbetech.
9
OBRAZ
Na sloupovém kmenu obraz lesní.
Pod sklem zašlým jaterními skvrnami
mlčící anděl stále vede dítě
kolem hada po chatrné lávce.
Pavučiny zbožně opřádají rám
bezbarvý stářím, drobní, pilní broučci
uctívají jej, mech zhoustle podpírá.
Sotva kdy se vrátí ve svaté to šero
tklivé prsty, které vetkly suchý vřes.
Hlucho trne; netuší,
zda budu teprve neb už jsem byl.
Černem mezikmenovým se zvolna nese
vloček bělavý, na tmáni dlouho tane.
Poslouchat dlouho temný šumot cév.
Cítit: od těch dávných let, kdy chráníval
taký obraz naivně tvůj dětský spánek,
lávky nepřešel’s; a méně byl’s
v bouři světa než tu vlásek mechu.
A rámě andělovo, výmluvné,
nehybným a vlídným posunem
dny dlouhé hovoří a povždy stejně
jehličí tlícímu a mrtvým tišinám.
10
VES
Znaven spočívaje, do vsi nahlížím,
v brav shluklý, křivolace zbrázděný.
Těžkopádné rysy věže, bíle svítící,
s cibulí prostoduchou, praví:
„Nehleď na mne; ne pro tebe
stojím dlouho v tomto koutku hor;
ale pro ty, jež má křtitelnice vzbouzí,
kdo, část své hroudy, tráví prostý věk
v zahradách zhoustlých, s nimi stárnoucích,
kdo při mém zvonku mrou, v mém stínu tlí.
Tys jen poutník, bez kaple a rovu.“
Ne, nemám pravdu, cizím pohledem
ruše dobré stádo starých střech.
Jen je-li v sebe stulen, teple dýše mír.
11
JDA MALÝM MĚSTEM
Jda malým městem jedenkrát,
v přiospalém, prázdném prostranství
stanul jsem, by moje žití
chvíli naslouchalo jeho tichu,
které nezajme mne nikdy víc.
Zpod tmících, těžkých kaštanů
z nízkého domku hrály klávesy
melodii mírnou, bezděčnou,
pod sordinou netečného zdiva;
tak něčí ruky nevýznamný zpěv
se ronil nepohnutým listovím.
Snad mnohdy rozezpívá ruka bělostná
ty chvějné stíny listů chobotných
a zlatavého svitu útržky,
jež večer vzdušně mramorují sloň.
Dál tam žije, dále sní a doufá,
zadumaně soumrak zvlňujíc;
mně však, mně však jenom jedenkrát
děl slovo krátké tichý osud její
a pohynul jak nenávratný tón.
12
STATEK
Jak celý život byl bych prodlel tu,
mlče u okénka hostinného statku;
jak povždy byl bych rolník ten,
jenž dlouhá léta svá ven zíraje
ví, že kámen, zasazený v dlažbě záspi,
bude se tu v hlíně zračiti
stejným obrysem i v smrti jeho den.
Cosi záhadného,
nevelká mlha-vatra,
vychází velmi zvolna za střechou,
matně oblá stříbromha;
vylije zoubek slemene,
jenž truchle zčerná, ostrý oharek,
spálený jak všechno proti luně.
Jen krátký, zádumčivý den
byl někým pro mne otevřen.
Připozdívá se. Nevědomý spánek
už z koutů počíná se řinout
a k mysli pozvolna se blíží.
13
PUSTÁ HODINA
Jaká to pustá hodina
zde mne zastihla? Pod lesem
hučícím, jehož okraj zmrtvěn
pni mladých, vyvrácených sosen;
sedím pod shrbeným krovem třešně
u hrubého stolu, který sbila ruka
hospodáře liduprázdné chaloupky, –
pro své večery či odpočinek bludný
bůhví kterého to pocestného,
by na zastávce bezúčelné svého žití
dlouho zíral na spadalé vůkol,
drobné, trpké plody chudé krajiny?
Obloha už zůstane dnes šedá,
vítr nespočine celou noc.
Jsou léta za mnou, léta přede mnou.
Hučí, hučí roky zašlé
v sosnách sklánivých a marná melodie
doznívá temně v hlubinné tmě boru.
Přede mnou mraků neurčité útvary
sotva znatelně se rysují – a táhnou,
kam, do které kam hloubi budoucí?
14
DEN NAROZENIN
Stromy jsou mlha studená,
kterou pročernaví nitky kostry;
v mrtvé trávě plíží se kouř šera.
Bez hvězd jistě byl ten večer,
prvý mého života;
bez hvězd býval v městě podhorském,
na zahradě opuštěné,
v dobách těch, kdy smutný podivín
pod těžkým mládím k smrti poklesal.
Pak zde jsem vzpomínal ho sám,
na tomto pustém místě podzimním,
v jehož kalnou zamlklost
jenom z dálky doléhal
lidstva netvorného šum.
Rychle kroky kroužily,
zde sbohem zašeptly mi vždycky
a podávaly svoje dary matné,
jež v rukou měnily se v prázdný vzduch.
Tak vzešel dnešní soumrak;
ni nejchabější zář
neproniká šedí výšin.
Nechť ještě jednou jen, ty pusté místo,
se vrátím k tobě nebo mnohokrát,
ty zapomeneš mne; i na můj úsměv,
jenž ví, že všechno to, co jsem,
i vše, co bouřilo a žilo vůkol,
byl pouze těžký, šeroprázdný sen.
15
HÁDANKA
Cvrčení trvá v trávě hrobů, chřadnoucí,
teskně šumí stromů zřídlá houšť,
měsíc, ještě bezmocný,
je zamžen kalnou šedomodří.
Opět tedy jeden vysílený podzim
budu žít. Již mnohý od těch dnů,
kdy dítě málomluvné zrakem velikým
na záhadu všeho zíralo.
A ještě neznám víc a nepoznám,
ani sám až budu utišený podzim.
I ptám se tebe, tlící prachu mrtvých
a liste ševelící, kteří o tolik jste blíž
těžkému spánku temnotného taje.
Ale vy sníte v lůnu nicoty,
víc nedíte než luna záhadná,
jež stoupá, nevšímavě jako vždy,
a zvolna sílí v stínech houstnoucích.
16
VĚČNĚ VZPOMÍNATI
Věčně vzpomínati na lhostejné místo,
na němž zastavil ses ve lhostejný den,
před dálkou široslunnou, na své pouti.
Jsou bezvětrné obzory, však jako by
dech dálav od nich přicházel.
Háj za tebou, kde suchým listím vysokým
tvé bytí brouzdalo se dnes a nikdy víc,
v svém spánku netečném tě vidí jen
jak matný přelud vzdáleného snu.
Tichý tep srdce slyšet důvěrně
v mírném šelestění kraje.
Rysy kamenů jsou výmluvné
a němě zpívá, v svatém mlčení,
hovor zdroje vnitřního.
Je krásné, neznámý a samoten
tiše projít steskem vesmíru.
17
NEVER MORE
Po jasné hlubině nás unášela loď,
dívko jižní země. Sladký byl tvůj hlas,
jehož něhu dříve neznal jsem,
až do té krátké hodiny,
kdy hovor lehký, náhodný,
nad nevelkými věcmi polétal;
však pod ním duše předly němou řeč.
Zvolna porozvíjejí se strmé stráně,
za jichž ovrubou se skrývá obrů sníh;
půvabně to skalné roucho rozkládá
své řasy zelené a bílé cetky vísek.
Až u jednoho lahodného jména,
kde starý kostelík má vížku nejchudší,
odcházíš; a pozdrav tvůj,
jenž poslední a spolu první byl,
se melodicky z duše zavlní,
by navždy zůstal v noci nitra znít.
Zmenšuje se vížka, zdrobnělý tvůj šat
v shluk oprýskaných domků zachází.
Tak navždy! Nikdy víc ni slabý šept
dálkami neproletí mezi námi;
svých ani neznajíce jmén,
jež mají moc, buď nalézt dům či rov,
nic nevědouce o svých příbězích,
jimiž zvolna zšediví náš vlas,
každý stlíme ve své rodné prsti. –
18
Luzné břehy, blahé vody, tichý den,
jenž skončí zlatopurpurovou féerií;
den větší snad, než ráno zdálo se.
To snad dnes štěstí, světlé ptáče, letící
z šera osudu v tmu osudu,
v mé spočinulo ruce, dlouho čekající,
jež zapomněla sevříti svou dlaň? –
A mlčky hory zavíjejí se
jak život skončený. Jich těžké vrásky splynou,
strmý massiv hmoty pozbývá.
Již lehce tanou, světla šedomodrého
nadechnutý nad vodami sen.
19
ČEKÁNÍ
V hlubokém žlebu divoženka říčka
hučí a ječí peřejemi pěn.
Tři hodiny zde tedy budu dlít.
Stráň jedna tmí se příkrým černým lesem;
je strnulá; kdo lépe pohledí,
smrk ve výši se kývá velmi zdlouha,
by žil co nejdéle své trvání.
Po druhé stráni, stejně příkré, padá
slap chudých rolí, k němu přilepena
chudá hnízda hnědých chaloupek;
jich bílé pruhy sotvy prosvitají
zpod nahrbených, černých jabloní,
pod nimiž důvěrné a staré šero
vše bytí mírní. Prostá zábradlí
kol cestiček jak římsy kolem střechy.
Tak život svůj zde v neznámosti žít!
Od svého zrození až ke dni smrti
nic neuzřít než toto údolí!
Ten bosý hošík být, jenž jarým hláskem
od prahu práchnivého natrhl
vzduch syrový; jenž běží s dětmi k studni
pro černočirou vodu. Dětství své
mít provanuto šumem jabloní,
včel horských bzučením a vůní smol
a oči plny květů z lučin visutých.
20
Pak dobrý hoch, jenž tušit počíná
tu všeho záhadnost, když prvně oře
své šikmé, kamenité políčko,
kde tvrdý vítr prsť mu unáší
a krutá bystřeň dolů strhává.
Děvče poznat, krkonošku silnou,
jizeranku jemnou, důvtipnou,
pevných tahů, probudilých očí
a srdce čistého. S ní založit
rod synů statečných a tichých dcer.
A v stáří naslouchati peřejům,
jichž hukot zaléhal již ve sny dětské,
a byť mu nerozuměl mnohem víc,
přec krásné slovo „žil jsem“ v srdci mít.
Bláhový, kdo je hledáš v bouři vášní,
ve vírech lidstva, dálné slávě cizin,
v hmoty propastech i v ledovcích,
kde sněhy piků duchových se blýští!
Mé siré čekání mně táhle plyne.
Dvě dívčí loutky s nebe sbíhají.
Je chvíle příjemná, jež poprchává
a listy obrací, jimž sychravo.
Hle, z huku vln se jiný hukot rodí:
to kola, která odvezou mne z pravdy.
21
HŘBITŮVEK LESNÍ
Vysoko v skalách různé sklony křížů,
stěnou smrků, sosen obstoupené věrně.
Sošky v levo smutní. V pravo hrbolina mravenčí
chudých rovů bezejmenně splývá
pod velkým, monotónním šoumáním;
k jich skoupě vzešlým v syté trávě nedbalé
chudobkám, pampeliškám, maceškám a zvonkům
víc kloní rzivý Kristus drvo hnijící.
V bledozlatém leží plášti obláčků
na chmouřících se větvích polosilné slunce
a na protější stěně stromové
jehličí slévá v hmotu rousnatou,
ujasněle starozelenou.
O jak se rodí a jak umírá
táhlé svištění v těch strážích kosmatých,
blíž vrcholů; pak v nižší jejich zhoustlině
tmí se dávný hukot hluboký;
hučí dlouho žití vesmírného sen;
pak jen někde listů šum. Ticho. Dlouho.
Strnulá panno kamenného žalu,
nyní slyšíš jenom zšeřelý
sbor matný, prostorami zdušený,
tu mnohohlasou tuchu v dálavách.
Kraj ticha dvojího: zde němost lesní
s mlčením hřbitovním se slévá, které mění
22
hlas tiše citující: „Emilie...
narozena dne... a v mládí zemřela...“
v tenkou píseň táhle tesknící.
Náhlý vzkřik ptáka; jeho odlétání.
Již rdí se sosny, mezi stromovím
smračeně měkkým taje vlhká plavost,
bledá zeleň, něžná růžovost,
jež se loučí s pískem; rmutná v mramorech;
cvrček zpěvu svého nitku trhanou
už přísti počíná; a prach tu tlící neví,
zda krásný uplynul to den či mnoho lét.
23
VEČERY VLÍDNÉ
JARO
Háj jarních jabloněk se houpá,
jarní vítr nahý
v jich bílých peřejích se koupá.
Šum vlahý a blahý.
Pod prosluněným šelevem
květů, útlých listů a vánků,
temný, dumavý ton srdce
jako z hlubokého spánku.
Své kořeny sšeřelé,
jež v záhadě světa dřímou,
mhavě si uvědomí
srdce a stromy.
25
ZÁHON
Prostřed hlubin nesmírných
drobná hvězda osaměle žije;
v temnotách vesmírných
třepotá se její nostalgie.
Ale zde na temnotě hlíny
cos jako záhon, rozplynulý v šeru,
si matně vysnilo bledé skvrnky květin
v omamném pozdním povečeru.
Mezi dálným světem a květem
světelných roků let.
Kdo ví tam, že pohladit mohu
ten blízký, tak důvěrný květ?
26
AZURNÉ FLUIDUM
Azurné fluidum se vlní,
rozlohu nezměrnou
chvějivě plní
modrostí ethernou.
Lázní modré nirvany
jsou jizvy srdce smazány,
a nesplněné touhy,
jež bolely věk dlouhý,
jsou z duše sladce vyrvány.
Vše taví něžný alkahest
modré záře, záře hvězd,
a vše, co bylo, bylo jen
pouhý sen a sen a sen.
A když každý ševel zhas,
pučení listů, hudba dum,
rosy pád a atomů šum,
pak zapěje hvězdný jas,
světla stříbrný hlas.
27
URANSKÝ DEN
Měsícem prováta modrošerá
mlhotiš; v jejím moři jeden
plamének hochů osamělých,
přeúzký, bez volání tone.
Proč hlína pod nohou se náhle
stala bez tíhy chmurným snem,
na němž kaboní se steré,
neurčitě zhoustlé ostrůvky
dumy-trávy?
To’s ty, kruh zastřený,
neviditelný jako vyšší moc,
tys ji projal tuchou záře své,
která hmotu zduchovní,
z ní činí jiné zjevení.
Prostřed něho bude mysl moje
mrákotou, v níž divné tvary klíčí,
jež netušené pojmy tká.
Bude plout jak šerý obláček
v nejistotě uranského dnedne,
uspán plyne nad planetou dálnou,
jejíž prsť je lehká jako stín.
28
DIV
Vzňaly se mladé, smaragdové šťávy
v drobounkých lístcích, útrobami hlíny
mocně letí samum života.
Kotouč slunce znovu zrozeného
jako něžná rytina je vtisknut
v mladistvou, skvoucí, rozteklou bělost
korony sálající blahem.
Hle, jak míjejí mne bytosti lidské,
sotva více vidím z nich nežli vlas,
úryvek tváře a vonný, drahý vlas,
rychlý přelud těla, cosi jako krok.
Vy zázraky sladké, v jejichž závojích,
v zdání hmoty, pod dubnovým sluncem
této teskně krásné Maje,
žije zářivá, vědomá jiskra!
Proč jsme se probudili zde,
my všichni, udivený kruh,
v tomto vlahém koutu nesmírnosti?
Jaký to kotouč hoří, hoří?
29
PŘELUD SVĚTA
Vrch světle zelený
v srdci mém se jasně rysuje,
když z něho přivívaje dálný vítr
zrak čistým chladem vymývá.
Kdo vyzved’ mírné vlny pahorků
a ztužil ve větrný podvečer,
a aby šálil mne,
rozlil řeky světlý blud?
Vždyť tento zjev je jenom klam
a pod jeho větrnou, sladkou barvou
nicotu prázdnou nahmatám.
Ale i já jsem jenom přelud a sen
toho, kdo vysnil mne a vlnu a chlum,
my tři jsme vězňové jeho spánku,
kteří za živé mají se navzájem;
a jeho dech, jenž roztavuje tvary,
široce duje mezi atomy těl,
jež rozptylují se v zmámený vír.
A přece cítím a vím, že jsem;
přece teple tepe krev
a silně žije vonná zem.
30
TICHNE TEP
Tichne tep a hyne nadvzduší.
Trávník mhavě vydýchal
sametovou záři zelenou
a jí je mělce zaplaven
jak mimosvětským jezerem,
v němž prolíná se stín a jas.
Vlastní zelenavou zář
roní lístky mladičké,
světelné žijí v prvním soumraku.
To křehká chvíle pro hod srdcí.
To chvíle je, kdy večer milenci
polibky svěžími a vonnými
pokrývají moře nicoty.
Je dobře milovat to plaché dotknutí
i teplé splynutí rtů, nyní živoucích;
vždyť jsme jen obojetná chvíle míjivá,
vždyť záhy zhasne zelenavá zář
a mladé šero rychle zhoustne v noc.
31
NOC PROSTŘED LÉTA
Přeslabý vánek čechrá černé listy,
v temnomodru hárá síla stálic,
noc teplá jako lázeň nahých vod.
Když nyní měkce tepe v ruce mé
dlaň tvoje dětinská a cítím-li,
jak neviditelný mne vroucně tíží vlas,
když podpírám tvé tělo, volně dýšící,
nepopíratelné tělo tajemné,
nyní vím, že přece jsme. Teď dovol mně,
bych silněji tvou hmotnou stiskl bytost,
abych uvěřil, že listy, noc a hvězdy
a naše nevýznamné, drobné lidství
přece není mamem bezduchým,
že svírám jsoucno v tebe vtělené
a že hvězdy, my a okouzlená noc
je stejně pravdivá a stejně živá
jak záhadný, v svém temnu spící bůh.
32
HNÍZDO
V tom koutku parku šustí zvadlé listí,
když dva a dva tam bloudí navečer
a v jeho závějích se zvolna brodí.
Tam také my jsme spolu prožili
ne jeden podzim; tam, kde šlechetné
a prosté tiše pro mne bilo srdce.
Když rok se připozdí a vzrůstá chlad
a hvězdy každou noc jsou dálnější
a vůkol stydne chudé, cizí lidstvo,
jak důvěrno je stvořit hnízdo tepla
z dlaní a ze dvou srdcí spojených.
Byť ve vesmíru nemá střechy útulné,
byť zevšad omývá je nehostinný vítr,
ono věrně hřeje, v sebe stuleno,
a stále trvá silou duchovní;
i vyhasne-li jednou, místo v prostoru,
kde blažilo, přec teplé navždy zůstane.
Byť pod kročeji šustot suchých listů
a ve stromoví černém beznadějný svist
je sirou hudbou táhnoucího času,
v doteku rtů je věčná přítomnost.
33
LES ÚNOROVÝ
Plavobílé pleso záře,
v něž rozteklo se slunce západní,
duje burný vítr. Lesy proutěné
dost mají prázdna, by jím bloudilo
dvou živých teplo. Náhlé pocely,
plaménky mlčelivé, provívá
suchý, neustálý šelest. Dole ves
se bíle rozsvítila pozdní milostí.
Spočineme; rukou lehký dotek
proud tichý přelévá, jenž jediný
koluje dvojí krví. Proti ruchu,
v němž pruty vážně na šednoucím nebi
se kývají a rusé, nezmarné
listí prudce střásá zimní spánek,
tvář tvoje žije, citová a útlá,
ze vzduchu mroucí svity sbírajíc
je mění v usmívavý mír.
Vroucné temno tvého srdce roní
drobné trsy aureoly křehké.
Soumrak v útržcích se chytá větví, záhy
neklidný přízrak listu spálí v troud.
V nízkém boru, hustě táhnoucím,
kde klubka jehličí se choulí zádumou,
34
bezdné polibky chut mají chmurnější
pod temným šumem velké hádanky.
I my jsme její část, dvé soumraků
rty hlubokými slitých, jeden stín
večerem ztrávený, dva lupeny
splynulé se spánkovým žitím spoust.
Již mocné svahy zkypřil studený,
mhavý šer, jenž halí všechno chvění.
Jen na temenu tuhý, řídký vlas,
kalný v šedivu, se dálně třese.
35
VEČERY NA HOŘE
VIGILIE
Na malém čtverci uzavřeném
s výší rozkolísaných
kovové vlny mocně ode dna
studnu vzduchu zvedají,
prohlaholí zdiva k souznění,
řadí zrnka prsti hluboké.
Osamělý lupen srdce, prochvíván,
nad dlažbou trne zarůžovělou.
Náhlý zmlk. – Zvony dálnější
dědí vigilii velkou.
Zde ticho vlnivými jazyky
všechny atomy dál nadzvedá.
Zdoba portálu se stříbří matně,
uplývá zdlouha nebes růžovost.
Nekonečné všeho dochvívání,
jak někdo velký byl by promluvil.
37
AVE
Studená zář sluneční,
od západu větrem přiváta,
zamřelým karmazínem tence lpí
na zdivu, křoví, osvětlených lících.
Za nehybnou vlnou hlavy kamenné
stále táhnou měkké, roztavené okry.
Zde nad lítostnou hlínou hřbitovní,
ve vzduchu, jenž v hloubi své je raněn,
bol každý jihne, přejemněn
v němou vláhu zraků roztává.
Zvonek jektá, k dáli splývá den,
v holých větvích pták se trudí dlouze,
jak vejíti by nechtěl v blízké jaro.
Nesmírné hoře pozemského žití
zas v nitru zvedá se a tiše úpí
jak zadušený hlas zpod kamenů:
Srdce, ty srdce, proč jsi živoucí?
38
VYSOKÁ CHVÍLE
Ve vánku prvně prochladlém
již jesenní má útulnost
šeravý sestaralých listů šum,
jak mnoho jich když k sobě choulí se,
teplo střádajíce před spánkem.
Bleďounce sirné mráčky, zelenavě šedé,
fialovošeré s krajem oranžovým,
tanou na světelné záplavě,
v níž zhynulé se taví letní růže,
nad hřebeny kaplí zčernávajících.
V uzavřeném chrámu slabý dívčí zpěv,
tam v liduprázdnu jásá vzdáleně,
k výším vzlétá křídlem milostným.
Zpěvu zavřenost a mráčků zadumání,
černá ostrost křehkých hřebenů:
Tiše obloha se otevřela k věčnu.
39
ELEGIE
Na rovech žíří témě hebounké,
i na západním boku žíří tráva.
Zjasněno západem, mdlé zlato křížů
bledozářně rozlévá se vlahem,
jež je zakaleno prvním zdáním šera.
U rovů sedím; mnohý básník tak
na hrobkách veských sedal, měře dlouhý věk
staletým, chabým chvěním travek hrobových.
Však oni zemřeli. Já ještě svůj
cítím tep; a dosud nechápu,
jak možno nebýt v divné kráse světa.
Přec přijde čas a beze mne,
nad temným nevědomím hlíny mé,
se bude sklánět zvolna čistý den
a v jeho zelenavé plavosti
se lehce honit tichých mušek roj.
40
KLÁŠTER
Ó, někde míti
horský klášter, vysokostrmý,
tam od zdi šeré, oči zacláněje
hledí bratr v slunnost nehybnou
dálavy, kde bledé modro hvozdů
se snově chví. Tu bílý výklenek,
otevřený do šíra,
ohučuje vítr bezcílný,
o němž nevíš, odkud přichází.
Mír balvanů a něhu mechů žíti.
V srdci vnitřní zář, jež line mír.
Duše sytá chlebem milosti,
vše vědoucí, co k blahu postačí,
spojená s moudrou Hloubí bezpečnou.
A v celách, na kamenech prostých
i v těžkých dubech ticho Boha.
41
HŮL ŠIKMO OPŘENÁ
Lesk žhavě plavý řeky vzdálené
mezi blízkým listím, které pluje
po jeho bleskotném a stálém řinutí,
tou hořící, vždy chvějnou rtutí okrovou
v troud spáleno a v smítka černavá.
Výše stejný žhavoplavý lesk
mezi listím: výheň slunce, rozlitá.
Zde pod stromovím oranžový přísvit,
kde stíny chatrné a útlé
leží na dně vlaha.
Trochu šikmo
je opřena má hůl. V tom opření
vidím: Toť je tedy jsoucno mé,
tato chvíle; málo významná
a osamělá; k té jsem věky šel,
duchovnem i hmotou. Z hloubi předků,
z hloubi tisícerých těl a duší,
jako stín, jenž hutní víc a víc.
A v tuto chvíli svou jsem přece Byl,
byť záhy zase tížit přestanu
svým tvarem tento písek pokorný,
byť opět rozplynu se v dobrou zem
a v zamlžených lidských pamětech.
42
ZÁKOUTÍ MILENCŮ
Povlává stále kadeř zjasněná,
ta plavá vločka posledního svitu
uvázlá u keřů, jichž rouno temnící
na krajích pohladil jas nebes chabnoucích.
Tam vlní se šat bílý. Onde tvář
milostná ruší mlčení
pozvolným posunem svým k obloze;
světelnou masku, zčechranou
z příze zlata, zamřelého něžně,
vloží na ni západ. Srdcí výron
stojí ve vzduchu a osamělé srdce
trhá slastnou silou lásky vesmírné.
Proč, proč bych mír si nevzal z úsměvu
těch srdcí kvetoucích, proč silný fluid jich
bych nevpíjel a nebyl tajně účasten
němé hlubokosti jejich lásky,
jako týmž co oni, dlouze vnikavým
šumem akátů jsem prolínán?
43
NA HOŘE TESKNĚ ZADUMANÉ
Na hoře teskně zadumané
vítr slabě povívá
haluzemi přemítavými.
Tolik milých dvojic mlčí tu,
každá z nich má vůkol vlastn’vlastní vzduch,
jediné, tiše slité dvouduší,
v mírném přivrácení svěžích těl
na lavičkách pokojných.
A nad hlubinou, u zdi starobné,
ve vlahých spočívají postojích:
dlaň pevná loket oblý objímá,
z teplé pleti paže, z líce krásně bledavé,
cudné rozvolnění line.
Tu všude, všude zjevy milostné,
i dole v podvečerních ulicích.
Města šedomodrý přelude;
když jsem tebou bloudil, před dávnými léty,
a v snové uplývání tvého bytí
odtud shlížíval co mladý poutník,
stejně pln jsi býval zjevů krásných,
v jichž rukou setkání spí budoucno.
To tytéž bytosti a tatáž jména
44
a tytéž duše jsou, co tenkráte,
zaklety v jakéms divném, věčném mládí;
tytéž pod listovím, u zdiv drolivých;
jsou v dáli tytéž i dvě mladé silhouetty,
dva nadechnuté indychové stíny,
jichž indychová loďka čeří
tichý reflex západního jasu,
hladký odraz bledě oranžový.
45
ROKU 1917
VYŠLA SBÍRKA BÁSNÍ
HERMORA LILIY
„ŘÁDKY“
V KOMISI J. ŠNAJDRA V KLADNĚ
E: tb; 2007
[47]