URANSKÝ DEN

Hermor Lilia

URANSKÝ DEN
Měsícem prováta modrošerá mlhotiš; v jejím moři jeden plamének hochů osamělých, přeúzký, bez volání tone. Proč hlína pod nohou se náhle stala bez tíhy chmurným snem, na němž kaboní se steré, neurčitě zhoustlé ostrůvky dumy-trávy? To’s ty, kruh zastřený, neviditelný jako vyšší moc, tys ji projal tuchou záře své, která hmotu zduchovní, z ní činí jiné zjevení. Prostřed něho bude mysl moje mrákotou, v níž divné tvary klíčí, jež netušené pojmy tká. Bude plout jak šerý obláček v nejistotě uranského dnedne, uspán plyne nad planetou dálnou, jejíž prsť je lehká jako stín. 28