STATEK

Hermor Lilia

STATEK
Jak celý život byl bych prodlel tu, mlče u okénka hostinného statku; jak povždy byl bych rolník ten, jenž dlouhá léta svá ven zíraje ví, že kámen, zasazený v dlažbě záspi, bude se tu v hlíně zračiti stejným obrysem i v smrti jeho den. Cosi záhadného, nevelká mlha-vatra, vychází velmi zvolna za střechou, matně oblá stříbromha; vylije zoubek slemene, jenž truchle zčerná, ostrý oharek, spálený jak všechno proti luně. Jen krátký, zádumčivý den byl někým pro mne otevřen. Připozdívá se. Nevědomý spánek už z koutů počíná se řinout a k mysli pozvolna se blíží. 13