JDA MALÝM MĚSTEM

Hermor Lilia

JDA MALÝM MĚSTEM
Jda malým městem jedenkrát, v přiospalém, prázdném prostranství stanul jsem, by moje žití chvíli naslouchalo jeho tichu, které nezajme mne nikdy víc. Zpod tmících, těžkých kaštanů z nízkého domku hrály klávesy melodii mírnou, bezděčnou, pod sordinou netečného zdiva; tak něčí ruky nevýznamný zpěv se ronil nepohnutým listovím. Snad mnohdy rozezpívá ruka bělostná ty chvějné stíny listů chobotných a zlatavého svitu útržky, jež večer vzdušně mramorují sloň. Dál tam žije, dále sní a doufá, zadumaně soumrak zvlňujíc; mně však, mně však jenom jedenkrát děl slovo krátké tichý osud její a pohynul jak nenávratný tón. 12