HŘBITŮVEK LESNÍ

Hermor Lilia

HŘBITŮVEK LESNÍ
Vysoko v skalách různé sklony křížů, stěnou smrků, sosen obstoupené věrně. Sošky v levo smutní. V pravo hrbolina mravenčí chudých rovů bezejmenně splývá pod velkým, monotónním šoumáním; k jich skoupě vzešlým v syté trávě nedbalé chudobkám, pampeliškám, maceškám a zvonkům víc kloní rzivý Kristus drvo hnijící. V bledozlatém leží plášti obláčků na chmouřících se větvích polosilné slunce a na protější stěně stromové jehličí slévá v hmotu rousnatou, ujasněle starozelenou. O jak se rodí a jak umírá táhlé svištění v těch strážích kosmatých, blíž vrcholů; pak v nižší jejich zhoustlině tmí se dávný hukot hluboký; hučí dlouho žití vesmírného sen; pak jen někde listů šum. Ticho. Dlouho. Strnulá panno kamenného žalu, nyní slyšíš jenom zšeřelý sbor matný, prostorami zdušený, tu mnohohlasou tuchu v dálavách. Kraj ticha dvojího: zde němost lesní s mlčením hřbitovním se slévá, které mění 22 hlas tiše citující: „Emilie... narozena dne... a v mládí zemřela...“ v tenkou píseň táhle tesknící. Náhlý vzkřik ptáka; jeho odlétání. Již rdí se sosny, mezi stromovím smračeně měkkým taje vlhká plavost, bledá zeleň, něžná růžovost, jež se loučí s pískem; rmutná v mramorech; cvrček zpěvu svého nitku trhanou už přísti počíná; a prach tu tlící neví, zda krásný uplynul to den či mnoho lét. 23

Básně v knize Večery: