HŘBITŮVEK LESNÍ
Vysoko v skalách různé sklony křížů,
stěnou smrků, sosen obstoupené věrně.
Sošky v levo smutní. V pravo hrbolina mravenčí
chudých rovů bezejmenně splývá
pod velkým, monotónním šoumáním;
k jich skoupě vzešlým v syté trávě nedbalé
chudobkám, pampeliškám, maceškám a zvonkům
víc kloní rzivý Kristus drvo hnijící.
V bledozlatém leží plášti obláčků
na chmouřících se větvích polosilné slunce
a na protější stěně stromové
jehličí slévá v hmotu rousnatou,
ujasněle starozelenou.
O jak se rodí a jak umírá
táhlé svištění v těch strážích kosmatých,
blíž vrcholů; pak v nižší jejich zhoustlině
tmí se dávný hukot hluboký;
hučí dlouho žití vesmírného sen;
pak jen někde listů šum. Ticho. Dlouho.
Strnulá panno kamenného žalu,
nyní slyšíš jenom zšeřelý
sbor matný, prostorami zdušený,
tu mnohohlasou tuchu v dálavách.
Kraj ticha dvojího: zde němost lesní
s mlčením hřbitovním se slévá, které mění
22
hlas tiše citující: „Emilie...
narozena dne... a v mládí zemřela...“
v tenkou píseň táhle tesknící.
Náhlý vzkřik ptáka; jeho odlétání.
Již rdí se sosny, mezi stromovím
smračeně měkkým taje vlhká plavost,
bledá zeleň, něžná růžovost,
jež se loučí s pískem; rmutná v mramorech;
cvrček zpěvu svého nitku trhanou
už přísti počíná; a prach tu tlící neví,
zda krásný uplynul to den či mnoho lét.
23