JDA MALÝM MĚSTEM
Jda malým městem jedenkrát,
v přiospalém, prázdném prostranství
stanul jsem, by moje žití
chvíli naslouchalo jeho tichu,
které nezajme mne nikdy víc.
Zpod tmících, těžkých kaštanů
z nízkého domku hrály klávesy
melodii mírnou, bezděčnou,
pod sordinou netečného zdiva;
tak něčí ruky nevýznamný zpěv
se ronil nepohnutým listovím.
Snad mnohdy rozezpívá ruka bělostná
ty chvějné stíny listů chobotných
a zlatavého svitu útržky,
jež večer vzdušně mramorují sloň.
Dál tam žije, dále sní a doufá,
zadumaně soumrak zvlňujíc;
mně však, mně však jenom jedenkrát
děl slovo krátké tichý osud její
a pohynul jak nenávratný tón.
12